Božské tři: První

Část 12 Ezy: Pozvání

Otevřu oči a zjistím, že ležím na zemi. Několikrát zamrkám, abych se pořádně probrala. Malý klučina na mě kouká s míčem v ruce. Holčička, stojící za jeho zády vykukuje a nejistě si utírá nos. Vycházející slunce mě malinko oslepí, proto uhnu pohledem. Chvíli na mě jen tak zírá a pak o krok přistoupí. „Ty jsi spící medvěd?"

Snažím se pohnout krkem, ale mám ho celý ztuhlý, proto si ho trochu promnu a posadím se. „Spící medvěd?" zeptám se ještě trochu v transu a snažím se oprášit oblečení od zaschlého bahna. Své snahy okamžitě vzdám, protože kromě bahna jsou mé kalhoty celé dotrhané a děravé.

„Maminka nám četla pohádku o spícím medvědovi, který spinká na dětských hřištích a hlídá, aby se tam děti netoulaly v noci," zamrká a zpod zad konečně vykoukne blonďatá holčička s panenkou, kterou jsem doteď pořádně neviděla.

Při sebemenším pohybu mě zabolí svaly na rukou a nohách. Všimnu si zarudlých míst na ruce a propálených džínsů na pravé noze. „Nejsem spící medvěd. Jenom jsem..." přemýšlím nad odpovědí. „... odpočívala." Sotva to dořeknu, cítím se hloupě. Který člověk odpočívá na zemi v parku?

„Já odpočívám v posteli," nasupí se klučina. 

„Správně, tak to má být," pochválím ho.

Z dálky na něj zavolá maminka a společně s holčičkou odběhnou. Maminka mě obdaří podezíravým pohledem a odtáhne děti pryč z hřiště. Nechají mě tam samotnou. 

Sedím celá zablácená na zemi s rozcuchanými vlasy a zarudlými skvrnami na rukách, které při doteku zabolí. Slunce sotva vylezlo zpod budov. Rychle mrknu na telefon, který vytáhnu z kapsy, a zjistím, že mám ještě dost času dojít domů, dát se do kupy a vyrazit do školy. Postavím se a lehce zavrávorám.

„Uf..." promnu si rameno. „To bude dneska legrace."

...

Do školy dorazím načas. Sama překvapená, že se mi opravdu za hodinu povedlo dojít zpátky domů, vysprchovat se a dobelhat se do školy, se svalím na lavici, ve které nečeká nikdo jiný, než můj milovaný stalker Charlie s ruzcuchaným účesem ve stylu právě jsem vylezl z postele. Hodiny historie začínám z celého srdce nenávidět. Protože jsem do hodiny přišla jako poslední, nemám zrovna na výběr, s kým bych chtěla sedět. Teda pokud bych chtěla sedět v předních lavicích, tak mám docela dost na výběr, ale to mě zrovna moc neláká. Zavřu oči, vlasy vyčesané do culíku mi spadnou do tváře a zakryjí tak přebytečné světlo, drásající se mi do obličeje. Nevnímám svět kolem sebe, jsem vyřízená, vyčerpaná a nejradši bych si lehla pod stůl a spala až do zítřka. 

Po cestě do školy mi došlo, že jsem ztratila Krásku. V tu chvíli, kdy jsem se probudila mi to nedošlo, ale pak jsem si vzpomněla na ni. Asi musela utéct. Nevím, jak to vysvětlím Tamaře až se zítra vrátím do útulku. Hlavně, že byla ráda, že se o Krásku bude mít kdo postarat, a že ten člověk je zodpovědný. No jo jsem zodpovědnost sama.

„Hej!" uslyším hlas vedle sebe, ale snažím se ho nevšímat. 

Igno----r.

„Mayo?" zvednu hlavu a hnusně se na něj podívám.

„Právě jsi mě oslovil jménem?" zeptám se a snažím se udržet klidný tón.

Charlie se pousměje. „Upoutat tvoji pozornost není zrovna lehké."

„Ještě jednou mě oslovíš jménem, utrhnu ti obě uši."

Zvedne obě ruce na důkaz odevzdanosti. „Jen jsem s tebou chtěl mluvit."