Božské tři: První

Část 20 Ezy: Únikový plán

„... jo je to ona. Ta s tím bílým tričkem," zaslechnu snad po sté.

Odevzdaně si oddechnu a hodím po těch pomlouvačných slepicích ten nejpohrdavější pohled, který svedu. Cuknou sebou a okamžitě zmlknou a odeberou se k jinému stolečku v jídelně. Podívám se k druhému stolu napravo, ze kterého na mě zírají další páry očí. Dvě blondýnky a jedna brunetka. Ty se okamžitě odvrátí, když je nachytám při zírání na moji osobu. Mám chuť po nich hodit jablko, co jsme dnes dostali k obědu společně s podivně vypadajícími karbanátky. Jsou totiž zelené a náramně by se vyjímali na oblečení těch pomlouvačných slepic.

Možná by byla lepší ta vidlička, vypadá dost ostře na to, abych je tím přišpendlila ke zdi. Důkladně si ji prohlédnu. Ani bych nemusela vynakládat tolik síly je dost ostrá.

„Nevšímej si jich," přeruší mé zlomyslné plány na povraždění všech lidí kolem, Joyce. „Časem je to přejde. Jejich život je totiž hrozně nudnej, proto strkají nos do cizích záležitostí. Jenom právě teď nemají o čem mluvit, že?" řekne zvýšeným hlasem a nadzvedne obočí směrem k pomlouvačnému stolu, který si přestane šeptat.

Odsunu talíř dál od sebe. Místo oběda vytáhnu z kapsy jahodovou žvýkačku a strčím ji do pusy prudčeji než by si tahle fantastická dobrota zasloužila. „Nejradši bych je..." naznačím rukama škrtící manévr.

Jack zkoumavě zírá na svůj nabodnutý karbanátek na vidličce. Dokonce si posunuje brýle po nose, aby lépe viděl. „Tohle určitě není maso," přikývne zkoumavě a Karen přestane žvýkat svoji porci a podívá se na talíř trochu ustaraně. Jako jediná totiž byla ochotná tu zelenou věc sníst.

Opřu se o stůl, abych něco řekla, ale předběhne mě Joyce. „Musíš nám kazit oběd?"

„Tomuhle říkáš oběd?" vyšvihne vidličku do vzduchu prudčeji, než zamýšlel. Rozmáchne se solidně, protože mu zelený karbanátek vylítne z vidličky a dopadne na vedlejší stůl, kde se rozplácne jak lejno na ulici. Naneštěstí u stolu sedí družstvo školních roztleskávaček v dresech, na které jim dopadne několik kapek mastného rozpláclého karbanátku. Znechuceně se na karbanátek podívají. To se však nedá porovnat s pohledem, který hodí po Jackovi. Tipla bych pohledy nenažraných samic, jejichž hnízdo napadl dravec. Přesně takhle bych vyjádřila jejich výraz v obličeji.

S Joyce vyprskneme smíchy tak, že Joyce vylítne kousek brambory z pusy a dopadne jí zpět do talíře. Roztleskávačky se zvednou od vedlejšího stolu a jak na povel odejdou. Dají si záležet, aby jejich odchod byl velmi teatrální.

„Wow. Právě jsi našel způsob, jak se zbavit nejnafrněnějšího spolku holek na škole," lámeme se smíchy s Joyce. „Tohle se zapíše do historie Downfieldu," přitaká Karen, která také neudrží smích.

Jack provinile zavrtí hlavou. „Bže, co jsem to jenom udělal" a chytne se za tváře. „Můj život je v troskách." Všichni se rozesmějeme tak, že si vysloužíme pochmurné obličeje učitelů z druhé strany jídelny.

Trvá nám několik minut než se uklidníme a přestaneme dělat vtipy na létající karbanátek. Vymysleli jsme několik různých teorií, na kterou z nich mohl padnout a jak by se případná osoba chovala. Asi nejlepší teorii vymyslela Joyce, jejíž karbaníkovou obětí by byla kapitánka roztleskávaček, která by po okamžitém dopadu na hlavu šla rovnou do ředitelny se stížností na školní kuchařky a jejich létající karbanátky.

Promnu si břicho, abych ulevila bolestivé křeči od smíchu.

„A heleme se kohopak to tu máme" kývne směrem ke dveřím Jack. Já sedím zády, takže se musím otočit, abych viděla, o kom mluví. Jsem samozřejmě zvědavá od přírody, takže se nesnažím být nijak nenápadná. Okamžitou toho zalituji. Rozhodně to nebyl zrovna nejlepší nápad, protože v době, kdy se otočím se naše pohledy střetnou a já v něm poznám svého spolužáka z lavice.