Božské tři: První

Část 13 Ezy: Nezapomenutelný večer

„Do toho medvědi!!!" odtáhnu se od Jacka, který sedí na tribuně vedle mě a řve z plných plic. Kromě Jacka křičí celá vyvýšená hala, podobající se tvarově stadionu. Na jedné straně pokřikují roztleskávačky s třásněmi v ruce a na druhé naše tribuna. Musím si zakrýt uši, abych alespoň trochu ušetřila mé uši - bohužel bez výsledku. Odevzdaně oddechnu a strčím si ruce do rozepnuté bundy.

Vzdávám to.

Všichni jsou oblečeni do červeno-bílých hadrů, aby podpořily barvy svého týmu. Downfieldský medvědi vyhráli poslední tři sezóny a to díky nynějšímu kapitánovi, kterým není nikdo jiný než Dean O'Conner. Minulý rok vyhráli šampionát jen tak tak, protože byl kapitán zraněn a nemohl odehrát poslední zápas. Celý tým vedl z lavičky. Ale prý jenom jeho přítomnost stačila na to, aby to dotáhli až na zlato. Teda podle Jacka. Ten je jejich fanatický fanoušek celým srdcem. Ví o nich první poslední. Joyce mi řekla, že si koupil všechny možné vymoženosti, které jsou nějak spjaté s Downfieldskými medvědy. Dokonce v dražbě odkoupil i boty minulého kapitána, který proslavil tým hlavně tím, že za jeho působení ani jednou nevyhráli. Jak neocenitelné... Prý ty boty má doma ve vitríně. Neumím si představit, že bych si koupila něčí boty a někde je dobrovolně skladovala. V hlavě mi vyvstane obraz, jak Jack v neděli po obědě sedí naproti vitríně a zasněně je sleduje... Otřesu se. 

Ohlédnu se na skandujícího Jacka, který shodně kopíruje sestavu roztleskávaček podpódiem. Neříkejte mi, že se vážně naučil i sestavu roztleskávaček. Stačí že má na sobě červený dres s nápisem největší fanda M-E-D-V-Ě-D-Ů  a na hlavě příšernou bíločervenou čepici. To, že u toho ještě dělá i různé kruhy rukama... bez komentáře.

Zavrtím hlavou. Totální blázen. Ale tak nějak se nedokážu přestat usmívat.

Joyce a Karen, které sedí po jeho pravé straně, stejně zapáleně jako on fandí domácímu týmu. Teda zas tak zapáleně ne. Naštěstí nejsou tak šíleně oháknuté jako Jack. Já snad jako jediná mám na sobě modré tričko s černou koženou bundou. Shodou okolností jsou to barvy soupeřů, takže když jsem si sedla na tribunu, okolní řady mě div nesežrali pohledem. Joyce jenom nevěřícně kývala hlavou, jak jsem si vůbec mohla dovolit přijít v těchto zákeřných barvách. Nevím, co podle ní znamená zákeřná barva, ale mám pocit, že ona měla včera modré šaty s černým lemováním ve škole. 

Nenávistné pohledy s přibývajícím publikem stupňovali. Joyce to nemohla vydržet. Pokusila se mě vyvléct z těch věcí, ale nakonec rezignovala, když přiběhli všichni hráči do tělocvičny a seřadili se do lajny. Musím medvědům poděkovat, jinak bych tu seděla nahá a věřím, že mým kamarádům by to ani trochu nevadilo. Hlavně, že bych na sobě neměla barvy protihráčů.

Aby bylo jasno, nerozumím basketu. Nevím o něm vůbec nic. Dobře, možná jenom to, že tam hrají dva týmy a cílem je dostat míč do koše protivníka - ale to je vše. Jsem tady jen proto, že mě celý včerejšek a celý dnešek přemlouvali kamarádi, abych sem zašla, teda spíš mě přemlouvali, abych šla na party potom, ale nemohli uvěřit, že neznám Downfieldské medvědy, takže mě sem přímo dotáhli. A to bez legrace. Karen! Ano, ta tichá Karen mě táhla za ruku.

Medvědi dají koš a ozve se výbuch naší tribuny. Právě jsem oficiálně ohluchla. Tribuna se pod námi otřásá, že se divím, že jsme se ještě nepropadli do sklepa. 

Hráči pobíhají sem a tam. Odsud to vypadá jakoby všichni jen tak tancovali po hřišti a náramně se u toho bavili. Zvlášť Dean. Oproti všem okolo vypadá svěže, bez jediné známky únavy. Pohybuje se rychle a bez sebemenší starosti obejde jakéhokoliv spoluhráče, který se mu připlete do cesty. Stejně jako to udělá teď a... dá další koš.