Božské tři: První

Část 64 Ezy: Brána

Zaslechnu hlasy. 

Mužské, ženské, dětské... všechny do jednoho. Některé jsou slyšet více, některé se ozývají pouze v pozadí. Nerozumím konkrétním slovům. Ozvěna jejich hlasů se ozývá všude kolem a nedokáži přesně určit, kde jsou. Dokáži však vycítit jejich blízkost. Jsou tu... jsou tu poblíž mě. 

Když se mi jeden z mužských hlasů rozezvuční v hlavě, udělám několik kroků vzad a otočím se. Nikdo tam nestojí... teda myslím si to. Jediné, co zahlédnu je rozostřená věc, stojící několik kroků ode mě. Zarkám a promnu si oči, ale mé vidění se nijak nezlepší. Udělám několik kroků vpřed. Počet ozvěn hlasů se zvýší. Znovu zamrkám a pevně sevřu víčka. Jakmile je otevřu mé vidění se vrátí do normálu. 

Ta věc, kterou jsem sotva viděla, se změnila na bránu. Je černá ve starověkém stylu doplněna složitými ornamenty. 

Je velká. Ne... je gigantická. Výškově má asi něco přes 10 metrů, možná i více. Tyčí se po celé délce a nedokáži plně určit její konec ani začátek. 

Ale je nádherná. Láká mě k sobě.

Odpovím na její volání a přistoupím k ní. Natáhnu ruku a při letmém doteku cvakne zámek. Brána se s vrzavým zvukem pomalinku rozevře dost na to, aby dovnitř proklouza akorát jedna osoba. Neměla bych tam chodit. Nevím, co za tou bránou je... nebo jo? Jsem jak v tranzu. Má mysl mi říká, abych zůstala stát, ale mé tělo reaguje úplně opačně. Pohybuje se bez jakéhokoliv pokynu.

Zastavím se na prahu brány. Má jinou barvu než rám brány. Je hnědý, robustní a vůbec se nehodí k bráně samotné. Navíc vypadá dost ošoupaně. Brána čiří novotou, ale práh je na několika místech poškrábaný a děravý od červotočů. Věřím, že kdybych do něj silně kopla, odlomí se. Podívám se před sebe. Vidění mi zastíní hustá mlha, která mi znemožňuje vidět před sebe. Je to jak koukat přes neprůhledný závoj. Vím, že tam něco je, ale nevím co. Udělám jeden krok vpřed a sešlápnu práh. Znovu se ozvou hlasy lidí. Tentokrát jsou jejich hlasy mnohem zřetelnější. Přesto nedokážu rozpoznat, o čem se baví. Mlha se automaticky rozestoupí a vytvoří mi uličku mezi všemi obláčky. Bez sebemenšího zaváhání dalším krokem překročím práh brány a nechám se pohltit bílými přízraky kolem sebe, které si ode mě drží odstup, ale zároveň kolem mě nebezpečně krouží.

Nebojím se jich.

Proč bych vlastně měla?

Moc dobře vím, že mi nic neudělají. Nebo snad ano?

Přejdu na konec cesty lemované bílými obláčky a zastavím se na místě. Něco mi říká, že bych měla vzhlédnout, ale nevím přesně, co to je. Udělám to. Nademnou se rozprostře čirá bílá obloha.  Není to normální obloha, kterou znám. Je jiná. Připomíná tekutinu. Tekutinu, kterou někdo zamíchal a nechává po sobě za sebou cestičky. Je to nádherné. Nakloním hlavu a soustředím se na jednotlivé prstence na obloze, které se pohybují jako plovoucí tekutina. Je to neuvěčitelná podívaná. Znamení na ruce mi připomene svou existenci.

Susanoo?  Uslyším ozvěnu svého hlasu, když se v tekuté obloze objeví dvě oči s bílými zorničkami. Zírají na mě s neskutečnou soustředěním. 

Oplatím jim pohled a zůstávám klidná. 

Vycítím, že se několik obláčků ke mě nebezpečně přiblíží, ale zastaví se asi metr ode mě.

Zvednu ruku směrem k obloze, ze které na mě shlížejí ty neskutečně mocné oči.

„Ezy!!" Odtrhnu se od očí a otočím se po ženském hlasu, který se ozývá s druhé strany brány. Nevědomně stáhnu ruku podél těla a vydám se zpět k bráně.

Je čas se vrátit.