Vběhnu do učebny fyziky. Teda spíše do místnosti, která učebnu fyziky dříve připomínala. Perfektní rozmístění lavic do pravidelné lajny po obou stranách, vyskládané fyzikální pomůcky po okrajích oken a vkusné sochy u tabule, měli určité kouzlo, které hodiny fyziky dělalo snesitelnějšími. Nebyla jsem nikdy maxi fanda žádného výukového prostoru, ale v této místnosti se mi dobře a hlavně nepozorovaně spalo. Právě díky pomůckám na stole jsem se mohla zašít do poslední lavice, lehnout si a spát poklidně celých 45 minut. Učitel se svými mizernými 150 centimetry čisté výšky mě nedokázal zmerčit ani když se postavil na stupínek u katedry a nazul si ty jeho falešné mokasíny se zabudovaným podpatkem. Myslím, že do dnešního dne ani neví, jak vypadám.
Každopádně.... Teď bych tento prostor přirovnala spíše ke kůlně na dříví. Lavice jsou rozmlácené na padrť a pracovní pomůcky roztroušené hala bala po zemi. A sochy? Nemám tucha, co se s nimi stalo, ale v této místnosti se žádné pozůstatky těch dvou mramorových krasotinek nenachází. Zahlédnu pouze jeden kus bílého odlomku mramoru na hromadě sutin u tabule.
Mou pozornost okamžitě upoutá řev jednoho z yoma u okna. Dlouhými pařáty máchá kolem sebe a snaží se odehnat tmavou mlhu kolem hlavy. Je velký asi dva metry a z tlamy mu nechutně odkapává žíravina. Charlie stojící opodál ho pozoruje se soustředěným pohledem. Oči má mírně zúžené, což mu vytváří mezi obočím jemnou vrásku. Obličej má orosený potem a jeho obvykle znuděný úšklebek ztrácí kvůli natrženému rtu na atraktivitě. Na potetovaném krku se mu vybarvuje tmavofialová modřina a tmavé tričko je na několika místech poseto šedivým prachem.
V takovém stavu ho vidím poprvé.
Ohlédnu se po Deanovi, který do učebny doběhne s menším zpožděním. Zadýchaně se zapře o zeď jednou rukou a na sucho polkne. Normálně bych si z něj utahovala, že se táhne jak pomalej slimejš, ale... ustaraně zhodnotím jeho zakrvácené rameno, převázané kouskem hadru. Rána se ještě neuzavřela. Nová várka krve s každou další sekundou prosakuje skrz látku a vytváří rozlehlejší rudý flek. Barva v Deanově tváři připomínající vápno mě usvědčí, že není ve stavu, kdy by mohl plnohodnotně bojovat. Na kratičký moment se setkáme pohledem. V prvním momentu mě zasáhne silná emoční vlna. Cítím z něj určité očekávání spojené s nejistotou. Skrz myšlenky ke mě vysílá frekvence, které jsou mi neznámé. Dříve jsem nic podobného necítila, ale předpokládám, že to bude mít něco společného s naším sourozeneckým poutem, který si při aktivaci naší moci zesiluje. Dokáži částečně vycítit jeho myšlenky. Nebo si to alespoň myslím. Momentálně jsem z jeho myšlenek spíše zmatená. Skoro až vystrašeně uhnu pohledem zpět k yoma na druhé straně místnosti.
„Drž se vzadu!!" Zařvu a vběhnu bez přemýšlení do místnosti.
Do zorného pole se mi dostane obrovský yoma, kterého instinktivně odkopnu několik metrů od sebe, abych si vytvořila dostatečný prostor. Ustoupím o několik kroků a zaujmu bojovou pozici. Okamžitě si uvědomím, že vstoupit na bojiště beze zbraně je opravdu'úžasná taktika'. Svěsím hlavu ke svému zápěstí. Oslní mě safírová modř, vycházející z mého znamení. Zavřu oči a ponořím své myšlenky do hlubin připomínající oceán. Představuji si moře, potůčky, rybníky... prameny, proudy a šumění vod. Tělem mi prostoupí známá vlna moci, doprovázená svrběním v ruce. Zesílím myšlenkový tlak na maximum, abych dokázala zhmotnit meč... ale ... oči otevřu a ruku odevzdaně stáhnu podél těla... pocit moci odezní.
Je potichu.
Žádné šumění vody.
Žádné proudy protékající mým tělem.
Nic.
Zmateně se rozhlédnu kolem sebe a seberu ze země železnou trubku od lavice. „Není to zrovna ideál, ale..." Oženu se po yoma a odrazím jeho přibližující pařátu. Hbitě se přemístěním za jeho záda a vyskočím mu na hřbet. Ostřejší hranou mu zabodnu trubku do hřbetu a oběma rukama zatlačím zbraň co nejhlouběji. Ozve se lupaný zvuk, doprovázený nesnesitelným vřeštěním. Vřískot neprodleně utichne, tělo ztuhne a Yoma se rozpadne na prach. Dopadnu tvrdě na nohy a lehce zavrávorám při pádu z dvoumetrové výšky.
ČTEŠ
Božské tři: První
مغامرةJsem Maya Esperanza Rodriguezová. Prostě Ezy. Právě jsem se přestěhovala a čeká mě již třetí nová škola v tomhle roce. Učení je to poslední, co mě zajímá, ale dala jsem babči slib, že dodělám alespoň střední školu. Navíc musím sedět v lavici s rozm...