Božské tři: První

Část 76 Dean: Dohoda s Bohem

„Řekla jsem dost!!!" zařve.

Vytřeštím oči, když se rozlehne Esperanzin hlas v celém prostoru. Není to ten divně zmixovaný mužsko-ženský hlas, jehož dozvuky mi připomínaly Esperanzu. Kdepak. Tohle je její hlas. Její čistý, medový hlas, kterým mi nadává do hňupů, oslů a všeho možného zvěrstva, co chodí po tomhle světě. Ten hlas, z něhož mi běhá mráz po zádech kdykoliv ho uslyším. 

Rty nechá pootevřené, když ze sebe vydere ještě několik přidušených slov doplněné utrápenými vzlyky. Po tváři se jí skutálí slza, která dosáhne okraje brady. Vyhledá mě očima a celá zkoprní. Stojí nade mnou s napřaženým mečem mým směrem, ale nehýbe se. Tělo má ztuhlé a nehybné. Škubne sebou. Ruka s mečem se jí roztřese v podivném křečovitém sevření. Oči se jí problikávají různými barvami. Chvílemi září safírovou barvou, chvílemi přirozenou čokoládovou barvou. Podivně zatají dech a intervaly nádechu se prodlouží jakoby měla problém vdechnout. Třes v ruce se stupňuje a ruka se jí centimetr po centimetru začne přibližovat mým směrem. Vidím, jak zatíná svaly na pažích, když se její čokoládové oči propojí s mým. Ruka mi sjede ze zakrváceného rameno a několik kapek krve mi steče až k loktu. Esperanza s upřeným pohledem na mou ruku vytřeští oči s výrazem totálního zděšení. „Za...lez tam, odkud...jsi přišel." Dere ze sebe skrz zaťaté zuby. Semkne pevně víčka a zdá se, že zabírá vší silou, dokud sebou divně neotřese a...

...meč jí vypadne z ruky. 

Při dopadu na zem se rozpustí na kapalinu, jejíž kapičky mě celého ohodí. Několik kapek si otřu rukou z očí, ale nespouštím z Esperanzy oči. Zdlouhavé pomlky mezi jejími nádechy se vrátí do normálu a znovu se nadechne jako po běžeckém závodu. Udělá několik zdráhaných kroků vzad a chytne se oběma rukama za hlavu. 

Bojuje s ním. Ale stále není po všem...

„Mrcho!!" Ozve se mužský hlas Susanoo a na moment opět zahlédnu safírový odlesk v jejích očích.

Rána mě zaštípe. Chytnu se bolestně za rameno a opatrně se postavím. Ze země seberu nějaký kus hadru a zaškrtím si jím zakrvácenou ránu. Nepochybuji, že dojde k zanícení, protože ten hadr není zrovna čistý. Naštěstí je rána povrchová a nedošlo k většímu poškození. Maximálně budu mít pěkně hnusnou jizvu.

„V mém těle se budeš chovat slušně." Zaskučí Esperanza a spustí jednu ruku podél těla, čímž si opět získá mou pozornost. Nadzvedne lem trička a jediným pohybem si prsty zajede do zakrvácené rány. Z úst se jí vydere bolestné zaskučení, ze kterého mě tuhne krev v těle. Zatnu pěst a zkousnu si ret, když jí po čele začne stékat pot. „Trhni si, božskej šmejde!!" Rukou zajede do rány hlouběji. Z úst se jí vydere mužské skučení, které skoro zakryje to mé. „Řekla jsem DOST." Ozve se znovu Esperanzin hlas a oči jí probliknout zpět do čokoládových barev. 

„Esperanzo..." Vydám ze sebe, ale nohy mám jak z olova. Je to šílená podívá sledovat někoho jak zápasí s bohem ve své hlavě pomocí fyzické bolesti svého těla. Ničí mě jen tak stát...

Esperanza sebou nepřirozeně škubne jakoby dostala elektrický šok. Ve stejný moment svěsí bezvládně ruce podél těla a ve shrbeném postoji připomíná hadrovou panenku. Z ruky, kterou stáhne z boku, jí odkapávají kapičky krve na zem. Slyším ty odkapávající zvuky každé jedné kapičky, jejíž dozvuky se rozléhají v mých uších. 

Nevidím ji do očí, takže nedokáži posoudit, kdo přede mnou právě teď stojí. Opatrně udělám jeden krok a k ní, ale nezaostávám na pozornosti.

 „...Ty jsi takovej osel..." Vydere ze sebe skoro neslyšně a znaveně zvedne hlavu, přičemž jí vlasy visí volně podél tváře. Okamžitě mě uzamkne ve svém oslnivém pohledu a unaveně zamrká. Nádherné čokoládové oči bez známky zabarvení. Přesně takové, jaké si je pamatuji. Žádný náznak božské přítomnosti.