Božské tři: První

Část 59 Ezy: Na vlastní nohy

Oblaky proplouvají oblohou poklidně jako ovečky pasoucí se na stráni. Všechny jsou zbarvené do běla a nikde žádný náznak šedého odstínu. Mají jednotný směr a existuje pouze pár výjimek, které se po cestě někam zatoulají, ale vždy se vrátí zpět. Je to nádherná podívaná. Bohužel život není jako oblaka. Ať je člověk jakkoliv bílý navenek, uvnitř se najde alespoň jedna temná část, kterou nikomu neukazuje. O tom jsem se přesvědčila nesčetněkrát. Můj otec je skvělým příkladem. Na oko vypadá jako bílý obláček bez sebemenší trhlinky, ale stačí se na něj podívat pořádně a zahlédnete tu šedou část, o které jste si mysleli, že vůbec neexistuej. Naštěstí, tento typ člověka se dá poměrně rychle odhalit. Stačí s nimi strávit pár hodin a máte jasnou představu o jejich povaze a úmyslech.

A pak je tu druhý typ. Šedý, skoro až černý mrak. Na pohled je to ten nejtemnější a nejnebezpečnější za všech. Jste neomylně přesvědčeni, že tento oblak vyvolá v budoucnu prudkou bouři, proto si od něj držíte odstup. Bojíte se, že vás ta temná část pohltí, ale zvědavost je silnější než strach. Po čase zjistíte, že temný oblak je stejně neškodný jako ten bílý a odvážíte se nahlédnout do jeho nitra, kde uvidíte bílou strukturu, která vás neskonale překvapí. Jste přesvědčeni, že temný oblak je ve skutečnosti pouze čirá přetvářka do doby, než přijde bouře, na kterou nezapomente. Smete vás, rozdrtí na kusy a nechá vás zmáčeného do morku kostí. Onemocníte. Kompletní vyléčení nemoci vám zabere ještě několik dalších týdnů. Přesně takový je Charlie. Rozdrtil a smetl mě totálně do základů.

Otcova verze přetvářky je pro mě snesitelnější než ta Charlieho. Babička mi jednou říkala, že život není jen černý a bílý, ale že je složen ze spektra několika barev, které se postupně míchají do nových barevných odstínů. Nevím, zda je to pravda. Můj život má pouze černobílou strukturu. Někdy jsem nahoře a někdy dole. V poslední době převládá ta černá část.

Zatáhnu okýnko v letadle a usrknu pomerančového džusu, který vrátím na stolek. Zapřu si hlavu do sedadla, zavřu oči a užívám si luxusu. Jedno musím nechat. Otcovo letadlo je velmi dobře vybaveno v porovnání s normálními linkami. Mám letadlo pouze pro sebe. V zadní části je koupelna a ložnice. Taktéž je tu pracovna s perfektním připojením k internetu. Promnu si kořen nosu, abych zahnala vyčerpání. Mé krachující vztahy s lidmi musím odložit. Kdybych se jimi měla opravdu zabývat do detailu, tak nedělám nic jiného. Teď se musím co nejrychleji dostat do Downfieldu a zjistit, co se to sakra děje. Snažila jsem se dovolat nějakému z mých přátel, ale bohužel bezúspěšně. Začínám mít opravdu obavy, protože Joyce neodloží telefon na déle než na 5 minut. Nezobrazené SMS zprávy ji vysloveně stresují. To, že mi nezvedá telefon přes 3 hodiny, je něco co bych si představovala pouze v hororových scénářích. A doufám, že tomu tak nebude...

Vyruší mě letuška. „Máte telefonát." Podá mi sluchátko.

Dal si načas.

Seberu sluchátku a sotva ho přiložím k uchu, ozve se nabroušený hlas mého otce. „Jak si to představuješ? Nejenže odejdeš neohlášeně z benefice, ale využiješ mých zdrojů, aby ses dostala zpět do Států.!!" Řve tak nahlas, že sebou letuška poblíž cukne. Odtáhnu sluchátko od ucha a unaveně zívnu. Otec do mě hučí snad dvě minuty než se ozve ticho.

„Mám na tebe pouze jednu otázku." Řeknu s ledovým klidem a zadívám se na skleničku z džusem, stojící na stolku.

„Prosím? To...!"

„Měl jsi mě vůbec někdy rád jako dceru?" Přeruším ho a na druhém konci nastane ledové ticho.

„Co to je za otázku?...!"