Božské tři: První

Část 43 Ezy: Nový začátek

Zbytek soboty a neděle jsem strávila tréninkem s Angelou. Polovinu neděle jsem se přemáhala neumřít při vytrvalostním běhu na nerovné ploše. Jely jsme kvůli tomu mimo město, abychom mohly zintenzivnit trénink. Angelino nadšení do tréninku tolik sice nesdílím, ale samotnou mě zaráží, kam až je schopná s tréninkem zajít.

Domluvily jsme se, že zapracujeme taktéž na meditaci, která mi pomůže dostat mé emoce pod kontrolu. Začaly jsme jednoduchým dechovým cvičením, jehož podstatou je sjednotit myšlenky a dostat se do rovnováhy. Také mi bylo vysvětleno, že mě nejvíce ovládá vztek, který musím využít pro své vlastní dobro. Jakmile emoce ovládnou mě, stanu se pouze nástrojem moci a ne uživatelem. Angela mě také upozornila, že v případě jakýchkoliv podobných situací, musím hlavně myslet na něco jiného. Něco, co mě uklidní.

Její rady jsem si velice ráda vyslechla, ale nejsem si jistá, zda v případě mého "otce" zabere jakékoliv odreagování. Pokud mě kdokoliv osloví mým prvním jménem a začne to kombinovat historkami o mém otci, nejsem schopná myslet na nic povzbudivého. Musím jen doufat, že tu mařku už nikdy v životě neuvidím.

Víkend utekl jako voda a nastalo osudné pondělí.

Je sedm hodin ráno. Stojím před vstupem hlavní brány do školy v džínách a černém tričku, přes které jsem přehodila kostkovanou košili. Na nohy jsem nasadila bílé tenisky a vlasy stáhla do vysokého culíku. Zadívám se do skla v bráně. Dnes vypadám mnohem reprezentativněji než obvykle. Říkala jsem si, že má obnošená kožená bunda by mohla vyvolávat v některých vyšších orgánech školy "rebelství", což opravdu nechci. Dnes potřebuji vypadat jako slušná studentka posledního ročníku střední školy, která má vysoký stupeň vášně odmaturovat. A právě proto jsem si přivstala, abych se psychicky připravila na to, co mě v této budově čeká. Nechci se nechat vytáhnout během třídy jako uličník, proto jsem se rozhodla zajít za ředitelem sama ze své vůle a vysvětlit mu, co se stalo. A v nejlepším případě ho poprosit o jakýkoliv trest, kromě vyhazovu.

Vstoupím do budovy a rozhlédnu se kolem. Školní chodby zejí prázdnotou - díky bohu. Potkat tady nějakého přirozeného nepřítele, jako je Priscilla, by mě nemuselo přidat na sebevědomí. Zamířím přímo do poschodí sekretariátu, kde jsem naposledy byla při přijetí. Při každém kroku se ozve hlučná ozvěna. Připadám si jak odsouzenec, který jde vstříc svému trestu. Před dveřmi k sekretářce ředitele si upravím košili a drze je rozevřu do kořán. Čekám, že mě slečna mám všechno srovnané podle barev okřikne, ale překvapivě je její židle prázdná a nezahlédnu jí ani v žádném rohu této malinké kanceláře. Na jednu stranu mě štve, že lidi s pracovní dobou od sedmi hodin nedělají řádně svou práci, ale na druhou stranu jsem docela ráda, že tu není, protože z jejího oslovení "zlatíčko" jsem minule potřebovala dvojitou dávku žvejkaček. Narovnám si popruh batohu a odhodlaně přejdu ke dveřím s nápisem Oliver O'Conner, ředitel školy. Zvednu ruku, abych zaklepala, ale ozve se křik, který mě zastaví.

„Přestaň se mnou jednat jako s malým frackem." Ozve se mi velmi povědomý hlas. Zpozorním.

„To taky nedělám, Deane."

Ruku stáhnu podél těla, ale neodstoupím. Z nějakého důvodu zůstanu stát na místě. Ohlédnu se za sebe, zda se náhodou nevrátila ředitelova asistentka a po zjištění, že jsem stále sama, přistoupím ke dveřím blíže.

„Ne? Neustále mě peskuješ jak se chovám k tomu idiotovi. Je snad tvoje jediný děcko?"

Nadskočím, když se za dveřmi ozve bouchnutí do stolu. „Přestaň ho tak oslovovat. Charlie je tvůj bratr. Respektuji ho úplně stejně, jako respektuji tebe. Konečně se s tím smiř."