Božské tři: První

Část 6 Ezy: Tepání

„Jak Vám to nemůže být jasné?" zeptá se učitelka, která se mi před tabulí snaží vysvětlit derivace a už potřetí praští ukazovátkem do blízkého stolku. Když přicházela do třídy nevypadala jak tříhlavý drak, sršící oheň kolem sebe. Myslím, že můj antitalentský mozek na matiku v ní probudil skrytou šelmu, která se právě vydrala ven z ulity.

Dívám se na čísla a písmenka, naškrábaná na tabuli a snažím se mezi nimi najít stejnou souvislost, jako to právě udělala učitelka. Poškrábu se na hlavě. Protože se jedná o novou látku, Karen mi ji ještě nestihla pořádně vtlouct do hlavy. Jinak se tomu ani říkat nedá. Každé odpoledne se mnou tráví hodinu nad matikou. Některé věci mi začínají dávat smysl, jiné naopak vůbec. Oproti Morganové je však Karen velice trpělivý člověk, který si se mnou dá tu práci a vysvětlí mi to.

,,Lidem bez mozkových buněk to jasné ani být nemůže," hodí po mě posměšným tónem Priscilla, která si tuhle situace náramně užívá a několik lidí se její vtipné poznámce zasměje. Musím jí dát zapravdu. Pokud mě chce jakkoliv ponížit, tak v oblasti matiky určitě zvítězí na plné čáře. Dnes opravdu nemám chuť na slovní fotbal mezi námi dvěma, proto její přívětivá slova přejdu bez povšimnutí. 

,,Začněte se více věnovat studiu, jinak neodmaturujete." kapituluje učitelka, povzdechne si a pošle mě do lavice. 

Karen na mě hodí utrápený pohled, kterým mi dá jasně najevo, že mi s tou látkou odpoledne moc ráda pomůže. Jsem jí opravdu moc vděčná za její ochotu, ale začínám se cítit blbě za to, že jí okrádám o její drahocenný volný čas. Včera jsem jí slyšela, jak se po telefonu omlouvala, že nedorazí na večeři včas. Když jsem jí ujistila, že můžeme skončit dřív, tak mě káravě pleskla přes ruku a pustila se do dalšího vysvětlování. Její rodiče musí být opravdu velmi trpěliví lidé. 

Posadím se vedle mého úžasné a prostořekého souseda Deana. Ten jako vždy jenom sedí v lavici a civí na tabuli. Začínám mít dokonce podezření, že má pohybové problémy, jinak si neumím vysvětlit, jak někdo dokáže tak nehybně sedět celou hodinu. Ale musím ocenit jeho smysl pro módu. Má na sobě fešné džíny s bílým tričkem, přes které má přehozenou košili, která je rozeplá. Jednoduché, ale stylové. O přestávce jsem slyšela Joyce, jak žasne nad jeho značkovými džíny z Itálie. Ve značkách se moc nevyznám, takže nevím, zda to, co má na sobě je ze sekáče nebo od návrháře, ale sekne mu to.

,,Potřebuješ něco?" zeptá se mě, když na něj skoro minutu civím. Ani se po mě neotočí a pořád zírá na tabuli.

,,Tvůj smysl pro humor," začnu se do něj navážet tak, aby mě učitelka nezaslechla.

,,Nemyslím si, že by ho tvůj mozek pochytil."

Dojde mi, že mluví o mém matematickém fiasku před chvílí ,,neměl bys být ke mě tak milej, jinak se do tebe zabouchnu Romeo," řeknu sarkasticky a podepřu si dlaní čelist. Andílkovsky zamrkám očima, abych dala tomu poslednímu oslovení pořádnou šťávu.

Konečně se ke mě otočí ,,ráda provokuješ?" zeptá se s vážnou tváří, což mě ještě víc vyburcuje k přikývnutí a širokému úsměvu. Přisunu se k němu blíž a zadívám se mu do jeho modrých očí.

,,Nemůžu se tě nabažit," pošeptám a snažím se do hlasu vměstnat co nejvíce sexepílu.

Buď se mi to zdá, nebo na jeho tváři vidím jemný úšklebek, který se podobá úsměvu. Protočí oči a vrátí se zpět ke své zírající činnosti. 

Odfknu si a zadívám se na tabuli před sebou. Nechápu, proč zrovna já musím sedět s takovým oslem. Nebudu tvrdit, že by nebyl k světu. Je pěknej... hodně pěknej, ale to neznamená, že se mu svalím k nohám a budu mu olizovat tkaničky jenom proto, že se jeho rodičům zadařilo vytvořit dobrou genetickou kombinaci. Ale jeho chováním se podobá... mě, což není zrovna nejlepší kombinace. Přinutit dva takové lidi, aby spolu sdíleli jednu lavici může. vydržet maximálně měsíc, poté začnou učebnice lítat vzduchem.