Božské tři: První

Část 58 Ezy: Zrada

Poslední dva dny mi splývají. 

Po mém tříhodinovém snažení naučit se opět sedět rovně a mluvit jako ze žurnálu, jsem padla do postele a usnula během vteřiny. Moje záda byla celé hodiny stažena korzetem a pokud jsem vůbec mohla dýchat - o čemž silně pochybuji - nedokázala jsem ze sebe vydolovat pořádnou souvislou větu. Mé tělo úplně zapomnělo, jak jsou tyhle hodiny náročné. Raději bych celej den zabíjela yoma než abych tohle zažívala pravidelně. Kdyby to alespoň byla jednodenní záležitost, ale ono se to opakovalo i další den. 

Ráno mi vtrhli do pokoje nindža sluhové a bez jakéhokoliv varování na mě vypustili sluneční světlo odhrnutím závěsů. Z počátečního šoku jsem málem spadla z postele. A co hůř. Donesli mi snídani, jejíž obsah jsem se neodvážila podrobněji zkoumat. Muž, který mi tác podával mě dokonce přinutil stoupnout na přistavenou váhu a šklebil se jak citrón, když viděl šestku jako první číslo mé tělesné váhy. Vysvětlovat jim, že mám svaly, bylo zbytečné. Z tácu mi odebrali dvě misky a nechali mi pouze nějakou polévku bez chuti. Chcípnu hlady dřív než nějaká benefice vůbec začne.

S kručícím břichem mě vytáhli na další rundu buzerace, která trvala několik nekonečných hodin. Z hladu jsem nebyla schopná myslet jako normální člověk a neustále házela pohledy na tikající hodiny na stěně, jejichž rafička se nechtěla vůbec pohnout.

Babičku jsem potkala pouze při obědě - dá se vodě chutnající po vařeném květáku a kukuřici říkat vůbec oběd? - po kterém následovala hodina tance a správné mluvy. Docela mě urazilo, když moje učitelka označila mé vyjadřování za, cituji nevyhovující a skandální. Slyšet to od někoho, kdo stoprocentně zažil První světovou válku, mě uráží. Její gigantické brýle měly tak silné dioptrie, že když se ke mě naklonila, zírala jsem do očí velikosti popelníků. Měla na sobě šaty podobné záclonám mé babičky a boty bych přirovnala k vysoce nevkusným mokasínům s přezkou barevně odpovídající zvratkům. Asi by mi tolik nevadil její vzhled, kdyby na mě byla o setinu milejší. Každé druhé slovo, které jsem vypustila z pusy tiše komentovala nespokojeným výrazem. Vždy se jí mezi očima vytvořila hluboká vráska. 

Cítila jsem uspokojení, když na konci hodiny byla ta vráska o něco hlubší než na začátku výuky. 

Mé uspokojení však dlouho nevydrželo. K večeři jsem dostala jednu mrkev. Toť vše. Dokonce ani polívku bez chuti, nebo vajíčko... prostě jenom mrkev. Dobelhat se večer do pokoje, osprchovat se a zalézt do postele byl nadlidský výkon. Tělo unavené, hladové a zmučené mě vůbec neposlouchalo, když jsem mu přikazovala, aby se pohlo.

V den samotné slávy mě namísto nindžovských sluhů probudil děsný rámus. Prudce jsme se posadila při ozvěně dunivého zvuku připomínající bombový útok, a zamžourala na budík. Dalo mi hodně práce nevyhodit přístroj do koše, jehož větší ručička ukazovala na číslo 6. Kdybych nebyla v domě svého otce, brala bych takový rámus jako náznak nebezpečí... Což se nedá úplně vyloučit. Tento dům je plný nevyspytatelných lidí. Sebrala jsem telefon z nočního stolku a podívala se na dlouhý seznam nepřijatých hovorů a zpráv. Poslední volající: Tyler. Prohrábla jsem si vlasy a odhodila telefon zpět na stolek. 

Vylezla jsem z měkoučí postele a opatrně nakoukla mezírkou ve dveřích. Několik sluhů přeběhlo chodbu směrem k zahradě. Někteří z nich měli ruce plné ozdobných stuh a mašlí, jiní vlekli ubrusy a příborové tácy. Tupě jsem se poškrábala na hlavě a následovala je ke dveřím do zahrady, kde stál otcův asistent s deskami v ruce a telefonem přilepeným u ucha. Lítala z něj jedna nadávka za druhou. Pochybovala jsem, že ten asistent vůbec dýchal, jak rychle to z něj padalo. Dokonce ani kapitán fotbalistů nemluví takhle plynule 'hulvácky'. Dalo mi hodně práce nelitovat člověka na druhé straně telefonní linky. Tenhle týpek má otcův výcvik, a když něco nejde podle jeho plánu, dokáže vám zničit celý život. Prošla jsem opatrně kolem něj, abych se mu náhodou nedostala do rány a opřela se o práh dveří. Při pohledu na lidi pobíhající po zahradě s židlemi a modrými prvky mi došlo, že se benefice bude konat v otcově domě. Odhodlána si ještě pospat jsem se vrátila do svého pokoje, kde na mě bohužel už čekaly dvě služebné. Kolotoč začala nanovo.