Božské tři: První

Část 17 Ezy: Blbej den

Nevím, kde jsem, ale rozhodně už nejsem ve vodě. Necítím kolem sebe žádnou zákeřnou tekutinu, která by mě stahovala ke dnu. Ležím na něčem měkkém a mám přes sebe přehozenou deku, nebo nějakou peřinu... ani nevím. A co víc, nemám plavky. Jsem oblečená v něčem lehkém a vzdušném. Asi něco jako župan.

Chci otevřít oči, ale nejde to. Cítím se děsně unavená a končetiny odmítají spolupracovat. V krku a ústech mě příšerně pálí a při polknutí mě krk zabolí. Okamžitě zalituji, že jsem se vůbec pokoušela polykat, protože mi v ústech vyschne ještě víc a pocítím se malátná.

Z mého rozjímání mě vyruší šustivý zvuk oblečení a pohyb vedle mě. Ať se cítím trapně sebevíc, nemůžu ignorovat fakt, že už celý Gold Class zjistil, že mají mezi sebou jelito, které neumí plavat. Paráda. Nic jsem si nepřála víc, než další školu a jejich další posměšky na můj účet. Né, že bych si z nich dělala nějak velkou hlavu, ale štve mě to. 

Šustivý zvuk se ozve znovu. Někdo se vedle mě posadí, proto se přinutím otevřít oči, ale dá mi to hodně zabrat. Mám těžké víčka. Cítím se jako by mi na jednotlivé řasy připevnili olovo a já nedokázala kvůli té zátěži otevřít oči. Nakonec se mi to však povede. První, co zahlédnu je bílý strop a světla, jejichž záře mě udeří do obličeje. Zamrkám, abych si zvykla na tu oslnivou zář a bílý prostor. 

„Ezy?" uslyším ženský hlas vedle sebe a pootočím hlavou, abych si prohlédla tvář mé kamarádky.

„Ezy můj bože... Je vzhůru," křikne na druhou stranu místnosti a někdo se přifaří k posteli. Okamžitě zahlédnu Jacka a Joyce. Karen vedle mě sedí na stoličce a ustaraně mě pozoruje. Nikdo z nich nemá plavky, ale z vlhkých vlasů poznám, že ještě před chvílí plavky měli. Navíc má Jack kolem ramen přehozený ručník, takže je mi jasné, že jsem byla mimo pouze chvíli.

Vyloudím ze sebe úsměv. „Musím vypadat vážně skvěle, když se tváříte jak na pohřbu," vysoukám ze sebe a snažím se dosáhnout na skleničku s vodou, která stojí na stolku vedle mé postele. Karen mi ji okamžitě podá a pomůže mi se napít, protože mi stále činí potíže pohybovat se normálně. Tekutina mi uleví od pálení v krku.

„Jsi v pořádku? Cítíš se líp?" zeptá se Jack ustaraně a postel mi napolohuje tak, že na ně koukám ze sedu. Rozhodně je to mnohem příjemnější poloha než před chvílí.

Rozhlédnu se. Až teď si všimnu, že jsem na školní ošetřovně. 

Na pravé straně ode mě je další ustlané lůžko a naproti je několik polic a vitrín přeplněných léky a dalšími pomůckami. U psacího stolu je naskládáno několik papírů a jedna složka, kterou velmi dobře znám, leží rozložená na stole. Okenní závěsy vrhají díky slunci příjemně tyrkysový nádech do celé místnosti. Na normální školní ošetřovnu se jedná o poměrně luxusně vybavenou místnost. Myslím, že to potvrzuje i to kožené křesílko vedle psacího stolu. Ale že se vůbec něčemu divím, když sám ředitel má ředitelnu jak z časopisu pro architekty. Na mých bývalých školách byla ošetřovna spíš skladiště s lůžky, kam si mohl jít člověk na chvíli lehnout. Když tě nedej bože bolelo břicho, tak ti dali čaj, protože léky neměli. A ošetřující sestra byla cítit mariánkou nebo jinými návykovými látkami, které rozhodně do školy nepatří.

Hodiny na protější zdi mě usvědčí, že uběhla sotva hodina od začátku plaveckého výcviku. 

„Bylo mi už i lépe," dodám.

„Doktorka si odskočila. Máme ji zavolat?" zeptá se Joyce a všimnu si, že její přirozeně kudrnaté vlasy se díky vodě narovnaly a dosahují jí tak pod prsa.