Božské tři: První

Část 50 Ezy: Usmíření

Ztěžka dýchám. 

S každým dalším nádechem mi v plicích chrčí silněji. 

Jsem jak lokomotiva, která mele z posledního. 

Ruce svírám do pěsti a mé tělo je v křeči. Jeho perfektně uhlazené vlasy, dokonale padnoucí boty a kamenný výraz výraz v obličeji... vše je stejné jako tenkrát. Nic se nezměnilo. Dokonce ani ten speciální výraz v obličeji. Je stejný - přísný a tvrdý. Žádný náznak pocitu. Žádný náznak vděčnosti, že znovu vidí svou dceru. Jasně, vždy jsem jen výhodný obchod. V hlavě mi vyvstanou všechny ty vzpomínky na mé mizerné dětství a dospívání. Na mého psa Počiho, na jeho urputné pravidla, diety, hodiny jazyků a etikety, na domácí vězení. A kdyby jen to...

...

„Zítra máš domluvenou večeři v Royal Restaurant se synem Patrika Houstona." Ozve se otec od čela stolu, kde elegantně krájí svůj steak. Vypadá jak sešněrovaný panák v kazajce. Nepamatuji si, že bych ho někdy viděla v něčem jiném než v obleku. Ležérní oblečení považuje za hanebné, proto i já musím každý večer sedět u večeře v na míru šitém kostýmku, který mě neskutečně škrtí v oblasti břicha. Když zahlédnu jeho talíř, zakručí mi v břiše. Nastavil mi novou dietu, kvůli které smím jíst pouze zeleninu a ovoce. Prý jsem za poslední rok dost přibrala, což je nepřípustné. Silně pochybuji, že po 2 hodinách tenisu a hodině atletiky týdně, bych mohla vůbec přibrat na váze. Nemám potřebu se s ním hádat. Už se těším až se po večeři vypařím do kuchyně, kde mi naše kuchařka nechává nějaké jídlo ve spíži, abych se mohla pořádně najíst. Je to můj komplic už pár let, a jen díky ní jsem ještě neumřela hlady. 

„Myslíš Rivena?"

„Ano. Jeho otec mi pomohl vyřešit jednu maličkost a věřím, že bychom časem mohli být jedna rodina a rozjet naši spolupráci ve velkém."

Salát se mi zadrhne v krku. „Tati, ale já..."

„Nechci slyšet žádné výmluvy. Jako má dcera bys měla podstoupit nějaké oběti. Taková maličkost jako si vzít syna jednoho z nejmocnějších lidí. Nemyslím si, že toho po tobě chci tolik, když do tebe tolik investuji. Je to výhodný obchod."

„Výhodný obchod," zopakuji potichu a začnu se vrtat vidličkou v salátu na talíři. Jistěže. K čemu jinému bych asi tak byla dobrá? Dělat ti šaška na večírcích je má hlavní úloha. Sevřu vidličku v ruce až mi zbělají klouby na prstech. „Je mi čtrnáct tati. Nemyslíš, že mluvit o svatbě je trochu předčasné?"

Škaredě se na mě podívá přes okraj sklenice. Nemusí říkat ani jediné slovo, abych věděla, co si myslí. Kdykoliv se ohradím, nebo řeknu svůj názor, obdaří mě tímto co si to dovoluješ výrazem.  Připadám si jako loutka, která musí následovat jeho nitě, jinak se sesypu k zemi. Do osmnácti let nemám přístup ke svému svěřeneckému fondu, který bych mohla využít, abych se osamostatnila. Do té doby nemám kam jít. Mám jenom babičku, která má teď svých starostí dost, proto jí nechci otravovat. Povolím stisk a přikývnu na důkaz porozumění. Otec se opět pustí spokojeně do svého steaku.

„Jak ti jdou hodiny francouzštiny?" Zeptá se asi po 10 minutách úplného ticha, které přerušovalo pouze cinkání příborů o talíře.  

„Jsem na úrovni C1."

„Výborně. Příští týden jedeme do Paříže navštívit mého velmi dobrého známého. Uvidíme, jak se tvá konverzace zlepšila od minule."

Zadívám se do svého talíře a znovu odevzdaně přikývnu. 

...

Všechno tyto útržky vzpomínek mi prolítnou v hlavě během krátké chvíle, která mi přijde delší než hodina. Muž, jehož image je navenek tak perfektní nemůže mít za svou dceru takovou nedokonalost jako jsem já. Proto mě vyhodil... Nechtěl se mnou mít nic společného. Zvlášť po tom incidentu, kdy jsem se před ním totálně sesypala a on si myslel, že jsem šílená. Příšery? No jistě, ty se mu do volebního programu nehodí. Nepodržel mě, neuklidnil mě a dokonce mě ani nevyslechl. Byla to babička, která při mě celou dobu stála a pomohla mi v těžkých chvílích.