Božské tři: První

Část 60 Ezy: Město duchů

„Haló, je tam někdo?" 

Připadám si jak hlavní hrdinka z levného hororu, ve kterém se snaží naivní ženská vlézt do děsivého sklepa jen aby se přesvědčila, že tam fakt ten duch je. Ale nikdo jí neodpoví. Jasně, že ti nikdo neodpoví sakra. Zkusím svůj pokus znovu, ale je mi jasné, že výsledek bude úplně stejný. Poškrábu se na hlavě a vhodím žvýkačku do pusy. Všude kolem se rozléhá tíživé ticho, přerušované zvuky větru a šumu stromů. 

Ať se podívám kamkoliv zahlédnu pouze šedou mlhu a vylidněné náměstí. Zábavní ulice, které jsou běžně přeplněny pokřikujícími lidmi, jsou dnes totálně prázdné. Auta nejezdí, vlaky nevydávají ten otravný zvuk a prodávající nestojí na ulici s cedulemi. V blízkém parku, kde si　běžně v tuto dobu hraje nespočet dětí, si hraje pouze vítr s houpačkou. Vrzavý zvuk od nepromazaných řetězů připomíná hororovou scénu. Už jenom děsivá mlhla a krákající vrány a bude to jak vystřižený obrázek z Upířích deníků. Všechny obchody jsou zavřené a v žádném okně se nesvítí. Několik domovních dveří je otevřených dokořán. Pouliční osvětlení nefunguje. Několik lamp problikává z posledního, ale nejde to považovat za spolehlivý zdroj světla. Udělám žvýkačkovou bublinu a splasknu ji. Ten běžně skoro neslyšný zvuk se rozlehne po celém okolí jako rána granátem. Pokud jsem se domnívala, že tento zvuk někoho přiláká, mílila jsem se. Nikde nikdo. Jakoby se všichni propadli do země.

Vzhlédnu k obloze. „Hmmm." Žádný měsíc ani hnězdy. Pouze tmavý závoj, který překrývá slunce a zabraňuje slunečním paprskům dopadnout na území Downfieldu. Nebo spíš... závoj nepřekrývá slunce, ale celé město. Znovu se podívám na telefon, abych se ujistila, že je 11 hodin dopoledne. Telefon potvrdí mé obavy. Je dopoledne. Podle okolí bych odhadla tak 2 hodiny ráno. Rozhodně bych nikomu nevěřila, kdyby mi řekl, že je dopoledne. Ovane mě studený vítr, jehož chlad mě přinutí zapnout džínovou bundu. Je zima. Je setsakrametská zima. Z pusy mi vychází obláčky páry, které se vznesou do vzduchu a rozplynou se do pár vteřin. Vhodím další žvýkačku do pusy a modlím se, aby měla hřejivý efekt. S rukama v kapsách se vydám do hlavní části města plných nákupních středisek a butiků. Několik obchodů je dokonce otevřeno, ale po nakouknutí dovnitř nenajdu nic, co by nažnačovalo přítomnost živého tvora. Dokonce ani hmyz a jiná havěť, které běžně odsuzuji k záhubě, mě dnes neotravují. Jakoby se samotný hmyz bál něčeho otravnějšího než jsou oni sami. Něčeho děsivějšího...

Přejdu k blízké řece, přes kterou vede most do východní části města a okamžitě mě polije studený pot na čele, když se podívám dolů. Voda je pokryta tenkou vrstvou ledu. Zúžím zorničky a nespokojeně mlasknu. Seberu kámen ze země a vší silou jím hodín na zamrzlou hladinu. Kámen se odrazí a nezanechá za sebou ani sebemenší škrábanec. Řeka v této části města nikdy nezamrzá... nikdy. Proud je zde tak silný, že řeka zamrznout nedokáže. Občas se na povrchu objeví tenká vrstvička, ale ta se okamžitě roztříští při sebemenším otřesu.To, že se led dokázal vůbec vytvořit značí, že je sakra něco v nepořádku. 

Otočím se a zhodnotím vše, co jsem doposud viděla, nebo spíš neviděla. Připomíná to scénu ze Supernaturals, kdy Dean a Sam vymýtali ďábla v jednom duchařském městečku. Věděla jsem, že je to jen seriál, ale i tak mi z toho dílu nabíhala husí kůže. V jednu chvíli jsem musela dokonce rozsvítit světlo. Ale tady... tady nejsou žádní filmaři se speciálními efekty, kteří řeknou stop, pro dnešek padla. Toto je realita. Jsem uvězněna ve městě s podivným vajbem. 

Podrážděně se zamračím. Něco je tu kurevsky špatně.

Dálnice k Downfieldu se zdála být normální. Jela jsem na své motorce. Slunce mě oslepovalo a příjemný větřík mi dopřával nádherný pocit svobody. Ale jakmile jsem překročila hranici města, vše se změnilo. Byla to změna o 360 stupňů. Slunce přešlo na tmu. Okamžitě jsem zastavila a slezla ze stroje, který jsem odstavila. Snažila jsem se projít zpět na dálnici, ale... nedokázala jsem to. Z nějakého důvodu jsem nemohla překročit tu pomyslnou hranici mezi Downfieldem a dálnicí. Ani z jiného místa se mi to nepovedlo. Jakoby kolem města byla vytvořena neviditelná stěna, která dovoluje lidem vstoupit do města, ale nelze ho opustit.