Božské tři: První

Část 15 Dean: Týmový hráč

Vyběhnu a seberu mu míč dřív než si toho vůbec stihne všimnout. Boty vydají pisklavý zvuk, jak rychle změním směr a obloukem se protancuji kolem Sama. Při tom pohybu se mi napnou svaly na maximum, což mě nutí se pohybovat ještě rychleji než předtím. Vyhnu se jednomu. Protihráči zadýchaně šmátrají kolem sebe, aby mi zabránili v únikovém manévru - ale marně.

Vyhnu se druhému. Odskočím o krok dozadu, abych si vytvořil prostor, zamířím na koš - tři body jsou tam.

Náš tým radostně zajásá. Plácnu si s borcema se stejným dresem, kteří se radují se mnou. Pět našich se žlutými vestami se zadýchaně opřou dlaněmi o kolena. 

Dnešní trénink si dáváme kondiční zápas mezi sebou. Tyhle zápasy jsou dobré pro poznání vlastních silných a slabých stránek. Máme tu kluky, kteří nejsou dost hbití, kteří neumí dobře manévrovat, nebo pomalé brzdy, které by se měly soustředit na kondičku. Já osobně bych měl zamakat na kondičce. I když mi spousta kluků závidí moji rychlost a hbitost, stále si myslím, že je co zlepšovat. Kromě pravidelných tréninků třikrát týdně, chodím pravidelně běhat a trénuji na domácím kurtu, který mi nechal otec vybudovat k sedmým narozeninám. Nevím, zda předvídal, že se ze mě jednoho dne stane nadšenec do basketbalu, ale basket je jediný, co mě pořádně baví, proto si nestěžuji ani na jediný cent, který do mého koníčku vložil.

Uslyšíme píšťalku z rohu tělocvičny, což je znamení, abychom se vyrovnali do lajny. Dojde k nám asi čtyřicetiletý tmavovlasý trenér v teplákovce s píšťalkou stále v puse, zavěšenou na šňůrce kolem krku. V ruce drží tvrdé desky s několika papíry, kam si píše poznámky z tréninku. Postaví se před nás, vyplivne píšťalku a prolistuje papíry.

Otřu si zpocené čelo a cítím, že moje svaly dnes dostaly zabrat.

Trenér nás jednoho po druhém zpraží pohledem a zastaví se na začátku řady - u mě. „To nebylo zlé," kývne na mě. 

Kývnu mu nazpátek. Jako kapitán mám povinnost vydávat nejlepší výkon, ať mám dobrou či blbou náladu. Jsem hlava a duch týmu. Pokud padnu já, padnou všichni. Trenér na mě často naléhal, abych byl ostatním klukům příkladem, proto se každý trénink snažím vydat maximum.

„Same," křikne. Spoluhráč vedle mě sebou cukne. Zrovna jemu jsem sebral míč. „Dávej větší pozor. Říkal jsem, že musíš myslet na pravý křídlo. Jinak jde obrana do háje."

Dotyčný přikývne a sklopí hlavu. 

Takto okomentuje každého z nás, dokud se asi po 10 minutách nedostane k poslednímu. „Příští týden vás čeká kondiční zápas, takže nezanedbávejte trénink. Hlavně ty ne Xaviere," podívá se na rozehrávače na druhém konci řady. „Pro dnešek konec. Mazejte do sprch," zavelí trenér. 

Dnes jsem totálně vyřízenej, takže teplou sprchu jenom uvítám. Po cestě do šatny mě dohoní můj nejlepší kámoš Denny. Žlutým dresem mě mrskne přes záda. „Kámo, seš jak šelma. Rychlej a mrštnej."

Zasměju se a míč, který stále držím v ruce, odhodím do blízké klece na míče. „Kdybys netrávil půlku času u Sabiny a raději trénoval, tvůj zadek by byl rychlejší," oplatím mu kartu a vlezeme do společné šatny, kde už je polovina borců svlečených a chystají se do sprchy.

„Vole, mysli na moje péro. Taky potřebuje určitou pozornost."

Seberu mu žlutý dres a mrsknu ho zpátky. „Budu si s tou tvojí Sabinou muset osobně promluvit."

Denny mě bouchne do ramene. „Opovaž se k ní přiblížit. Moje holka, můj majetek. Tvoje koule drž od ní dál, rozumíš?" 

„Tak přestaň srát na trénink. V prváku jsi měl úplně jinou kondičku. Teď se po tělocvičně plahočíš jak důchodce s holí. Nemysli že jsem tě neviděl při tom třetím koši."