Božské tři: První

Část 62 Ezy: Božská pravda

Chytnu se za bok a padnu na koleno. Při dopadu se ozve křupavý zvuk v mém koleni, který nemá rozhodně nic společného s výbuchy kolem. Sakra. Rozkašlu se a vyplivnu několik slin smísených s krví. Okamžitě pocítím nechutnou pachuť v puse. Vytáhnu jahodovou žvýkačku a vhodím jí do pusy. Jsem vděčná za tu sladkou chuť, která dokáže alespoň částečně přebít kovovou pachuť krve. Plíce mám v jednom ohni. Každý nádech mi způsobuje bolest. Vlasy z culíku mi trčí na všechny strany a tričko mám totálně promáčené potem. Nohy pokryté modřinami protestují při každém pohybu a nechci ani vidět jejich barvu až si sundám kalhoty. Určitě budu posetá modřinami od hlavy až k patě. Cítím se vyšťaveně, ale zároveň nabuzeně. V hlavě se mi protáčí pouze jediná myšlenka: zničit je všechny. I když je mé tělo v dezolátním stavu, má mysl mě udržuje kompletně na nohách. Mé pohyby už dávno ztratili veškerou koordinaci, ale přesto dokáži fungovat jako robot na baterky. Probojovala jsem se přes dvě skupinky yoma po 5 a zatím si vedla opravdu dobře, ale... moje tělo přestává reagovat na mé prosby, aby vydrželo další minutu. Musím být k sobě upřímná... jsou v přesile. Přiznat si, že nejsem neporazitelná, je určitě dobrá taktika. V tomto stavu nezvládnu další skupinku, i kdybych se snažila sebevíc. Dorazím tyhle přede mnou a dám si pár minut voraz... pokud to bude možné.

Pohledem je vyhledám. Dvě slizké potvory se plahočí několik metrů ode mě a z pusy jim tečou lány slin, které propalují parkety pod jejich nohama. Podělaná žíravina. 

„Máte výdrž..." otřu si nos. „To se vám musí nechat." Vynaložím veškeré úsilí a postavím se. Zavrávorám a musím udělat krok vzad, abych neupadla na zem. Po znovu nabyté rovnováze vyrazím proti jednomu z nich a vší silou mu zabodnu nůž do hrudi. Vydere ze sebe odporný křiklavý zvuk a začne se rozpadat. Druhý yoma si mě všimne, odstrčí mě od sebe, ale vzdálenost znovu zmenším poskokem vpřed. S nožem udělám výpad a zasáhnu ho hrudi. Než se začne sypat na prach, dopadne mi na část rukávu několik jeho slin. Na kůži se mi v mžiku objeví červené popáleniny. Zaskučím bolestí, ale spokojeně se usměju.

Nikdy bych nevěřla, že to řeknu, ale scéna, kdy se jednotlivé kousky rozpadají na šedivý doutnající prášek, je ta nejuspokojivější věc na světě. 

Padnu na všechny čtyři a rozhekám se na celé kolo. Nůž při dopadu na zem zacinká. Podívám se po ostré čepeli a usměju se, když sliz yoma ztupí čepel. Po cestě jsem se zastavila ve školní kuchyni a vybavila se dvěma noži. Naneštěstí jsem o jeden z nich přišla hned v prvním boji. Tenhle, který teď leží přede mnou na zemi, jsem si zatím dokázala uchovat.

Unaveně se svalím na záda a zadívám se na našedlý strop. Ignoruji skutečnost, že se válím v prachu yoma a užívám si tu chvilkovou pauzu. Hluboké nádechy a výdechy postupně ustupují až do chvíle, kdy se můj dech vrátí do normálního rytmu. Nastane ticho. Z pusy mi vyjde teplý kouřový obláček. Je zima... možná to bude tím, že sluneční paprsky nedopadají na zem a Donwfield se nedokáže ohřát. Možná je to tím, že se blíží podzim... kdo ví? Vítr sice nefouká a díky dostatečné fyzické vytíženosti nepociťuji žádný discomfort, ale... Karen měla husí kůži. Dokonce i Jackovy namodralé rty napovídaly, že je neskutečná kosa. Měla bych to ukončit co nejrychleji, aby se tohle město vrátila do normálu. Vyvstává však otázka, zdazmizí i clona nad Downfieldem pokud všechny pobiju. Každopádně... je to jediné, co teď dokážu. Lepší než ležet na zemi a přemýšlet co svedu a co ne.

Zvednu jednu ruku a vejrám na svou špinavou mozolovitou dlaň. Několik mozolů se protrhlo. Zachlé ranky krve se mi táhnou po okraji dlaně. Dlaň otočím a pohledem zaostřím na babiččin náramek, ze kterého se uvolní levandulová vůně. Proč jsou yoma právě tady? Tahle otázka mi nedá spát od doby, co jsem přijela do města a zmerčila tuhle pohromu. To jsou v Downfield tak chutní lidi? Je přece plno míst na světě, kam by mohli zavítat a nikdo by si jich nevšímal. Co takový New York? Tam se lidi ztrácí ve velkém a nikdo se tím blíž nezaobírá. Nebo Los Angeles. To by byl úplný ráj pro yoma. Ale Downfield? Je to sice velké město, ale rozhodně se nejedná o žádnou metropoli.