Božské tři: První

Část 32 Ezy: Vodní lázeň II

Po pár vteřinách se mi povede otevřít oči. Pálí mě jako čert, ale musím se ujistit na vlastní oči, že to peklo už skončilo. Zmateně zamrkám. Nejsem schopná ani pořádně vnímat, co se děje kolem mě, proto se otřesu zimou. Pohltí mě panika při vědomí, že jsem stále vodě, akorát s tím rozdílem, že se nadnáším v mužském náručí. Vyklepaně se podívám na Deana, jehož krk svírám jako klíště a jsem tak pouze pár centimetrů od jeho tváře. Polknu a ucítím chlórovou pachuť v puse. Podívám se mu do očí trochu zadýchaně a několikrát zakašlu. Zmateně zatěkám očima po jeho obličeji. Vysoukám ze sebe něco neurčitého, co nemá se slovy nic společného. Spíše se jedná o podivný zvuk zvířete.

Dean má mokré vlasy a po obličeji mu stéká několik kapek vody. Rozostřeně si všimnu, že se mu pohybují rty. Vzdáleně slyším i zvuk jeho hlasu... ale do uší se mi dostane pouze část jeho slov. Otevřu pusu, protože chci něco říct, ale nejsem schopná ze sebe nic vysoukat. Jsem úplně omámená. Dean mě trochu nadhodí ve vodě. Okamžitě se ho chytnu pevněji kolem a krku a vyděšeně vypísknu. Prosím nepouštěj mě. Vykřiknu v hlavě a zmateně několikrát rychle zamrkám.

Zřejmě čeká na nějakou moji odpověď, protože mi zírá na rty, které jsou pouze pár centimetrů od jeho. Jeho otázku jsem však přes to příšerné pískání v uších, ve kterých mám asi stále ještě vodu, neslyšela. Ruce se mi rozklepou, ale sama nevím proč. Na teplotu vody jsem si již přivykla. Určitě nemůže být tak studená. Zatnu ruce ještě více za Deanovým krkem, aby se můj třas utišil. 

Málem jsem se utopila. Připomenu si v hlavě a ucítím, jak se mi rty chvějí strachem. Stejně jako Poči. On... nezvládl to. Nejradši bych se od Deana odtrhala a vypadla odsud, ale nemůžu. Prostě nemůžu být sama v... Hlavu stočím k okolní vodě a těkám očima sem a tam. Voda mě obklopuje ze všech stran. Je úplně všude, kam se podívám. Hruď se mi sevře strachem ještě víc.

Vrátím se pohledem zpět k Deanovi. Dívá se na mě. Jenom se dívá. Chci odvrátit hlavu, utéct a schovat se, kde mě nikdo nenajde. Chci to udělat... ale nemůžu. Mé tělo mě neposlouchá. Nejistě mu pohled oplatím. V jeho očích se mihne zlatavý odlesk. Pár vteřin takhle setrváme, než se dá do pohybu. Okamžitě několikrát zamrkám při tom náhlém pohybu a sevřu jeho krk. Co když mě pustí? Nechá mě tu? Nechá mě, abych se utopila? Hlavou mi probliknou všechny černé myšlenky a znovu na sucho polknu. Krk mě příšerně pálí.

Dean mě nepustí.  Připlave se mnou v náručí ke břehu. Jeho rty se znovu začnou pohybovat a tentokrát zaslechnu jeho hlas zřetelněji. „Pusť se." Ozve se mi v uších. Zavrtím hlavou jak vystrašené děcko. 

Vyhledá mě očima a ztiší hlas. „Nemusíš se bát, nenechám tě tady." Pošeptá mi jemným tónem - nejsem si však jistá, protože se cítím jak pod vlivem drog. Uběhne pár vteřin, než se odhodlám a nejistě stáhnu ruce z jeho krku. Okamžitě mě pohltí pocit totální bezmoci. Dean přemístí ruce na mé boky, ve vodě si mě přetočí čelem k sobě a jediným pohybem mě vyšvihne na břeh, takže sedím s nohama částečně ve vodě. Uslyším svůj vyděšený výkřik při tom pohybu. Okamžitě nohy vytáhnu z vody a odplazím se o několik metrů od břehu, abych nebyla v dosahu té tekutiny. Zasáhne mě studený vzduch, pod jehož sílou se zatřesu. „Zima," zadrkotám první smysluplné slovo.

Proč je tu taková zima? Není přece prosinec. Na pár okamžiků si promnu paže, než je položím zpět na podlahu.

Svěsím hlavu a koukám na roztřesenou ruku. Druhou se opírám o studenou podlahu - i ta se třese. Nedokážu pohnout nohama jak jsem oslabená. Mokré vlasy mám přilepené na tričku a několik pramenů cítím i na obličeji. Letmo kouknu na hladinu. Proč mě otec tenkrát hodil do vody? Co jsem mu udělala, že mě tam hodil?  Ucítím, jak mi stékají slzy po tvářích. Ne, to nejsou slzy. To je voda. To musí být voda. Určitě je to voda.