Božské tři: První

Část 46 Ezy: Večeře

Stojím ve svých nejlepších džínách a bílém roláku s dlouhým rukávem, zastrčeným do kalhot, před domovními dveřmi. Je asi 15 stupňů, což stoprocentně není na eskymácké oblečení - jak tomu já říkám - ale neměla jsem moc na výběr. Některé mé modřiny nejsou zrovna ve stavu, abych je ukazovala veřejnosti a můj původní plán vzít si džinovou bundu, zhatila sušička, která se rozhodla nefungovat v tu nejlepší možnou dobu. Malá obrazovka na přístroji mi neustále ukazovala error  a pípala jako šílená kráva na porážce. Celou situaci jsem samozřejmě vyřešila s klidnou hlavou. Po několikanásobném pokusu o vraždu mé sušičky jsem zavolala opraváře. Když ke mě dorazil na obhlídku, velice se divil, proč je ve spodní části několik prohloubenin od kopanců. Nejenže mě propálil pohledem jako malého fracka, co se neumí ovládat, ale ještě k tomu mi oznámil, že bude muset koupit nějakou novou součástku, a ten proklatej přístroj nepojede asi dva týdny.  Se vší slušností jsem ho vyprovodila ven a vztekle do sušičky ještě párkrát kopla, abych jí připomněla, že já rozhodně nepatřím mezi klidné povahy. Tolik nadávek jsem už hodně dlouho nepoužila. Vběhla jsem ke skříni a prohrabala snad polovinu věcí, abych se ujistila, že většina mých věcí jsou s krátkým rukávem. Ve chvíli, kdy jsem měla chuť vzít telefon a celou tuhle akci zrušit, se mi pod ruku dostal jeden ze dvou rolákových exemplářů, které jsem ani netušila že mám. Musela jsem je několikrát převrátit v ruce, abych se ujistila, že tyto kusy oblečení jsou opravdu v mém vlastnictví.

Protože tmavý rolák měl na rukávu podivně vyhlížející skvrnu, vyhrála bílá.

Ošiju se a zadívám se do skleněné tabulky ve dveřích.

Pročísnu si háro a upravím si okraj roláku u krku. Vlasy jsem se snažila trochu navlnit a výjimečně si nanesla nějaký ten make-up, abych na pana O'O udělala větší dojem než první den, co jsme se potkali. Úplně jsem vypadla ze cviku. Ne, že bych se teď nechtěla upravovat, ale prostě nemám čas trávit 30 minut u zrcadla. Většinou se budím domlácená, a chodím neustále pozdě. Sotva se učešu a vyčistím zuby. Dneska jsem si málem řasenkou vypíchla oko, když jsem se snažila štětečkem namalovat všechny řasy. Mé dřívější já by zaplakalo. Šminky jsem zbožňovala. Oslovovaly mě i holky z vyšších ročníků, abych jim pomáhala s líčením. Teď jsem ráda, že poznám rozdíl mezi pudrem a bronzrem. Jen tak mimochodem... ano vím, že je to napsané na obalu.

No každopádně... pohlédnu na domovní zvonek a po zádech mi přejede mráz. Na tento dům nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Má poslední návštěva se týkala činnosti, které se nesmírně děsím - plavání. Pak jsem tu byla v noci, když jsem dotáhla Charlieho zřízeného jak koně, a pak... při té party, které se účastnilo snad celé město... ani tohle ve mě nezanechalo nejlepší pocity. Málem jsem jednomu borcovi rozmašírovala obličej a vysloužila si tak veškerou pozornost poloviny města, což opravdu nebylo mým záměrem. Takže je to celkově moje čtvrtá návštěva. Pokud vše půjde jako vždycky, tak to skončí katastrofálně a má "vzpomínková šňůra" na tento dům bude přetrvávat.

„Uf" Vydechnu nahlas a protáhnu si ruce a krk jako před zápasem v ringu. Zkontroluji babiččin náramek na ruce a vzpomenu si na babiččina povzbudivá slova. „Všechno bude v pořádku zlato. Neznám nikoho, kdo by tě neměl rád."

No já bohužel takových lidí znám víc než dost. Určitě je jich víc než těch, co mě rádi mají. Vytáhnu telefon a znovu se ujistím, že kromě babičky, Charlieho, Tamary, Jacka, Joyce, Karen, domovníka a Angely tam nikoho jiného nemám. Teda... ještě tam mám jistého „Romea" jehož kontakt mám v současné době utlumený. Nevím, proč si babča myslí, že mě mají lidi rádi, ale asi jí někdy budu muset ukázat seznam svých kontaktů.