Božské tři: První

Část Dean 9: Bratříček

Sedíme u jídelního stolu.

Před sebou mám rozložený stříbrný jídelní servis, složený z několika vidliček a nožů. Je perfektně sladěný s hnědým ubrusem se stříbrným lemem, který hospodyně mění každý týden. Napiju se ze skleničky vody, abych se trochu schladil z toho dusna kolem a oddechnu. Založím si ruce na hruď a po očku se podívám na prázdnou židli v čele stolu. Židle je samozřejmě potažená do stejných barev. Vkus mého otce na nábytek a všeobecně jakékoliv bytové doplňky je opravdu nadstandardní. Vše musí být do puntíku sladěné a neexistuje, aby závěsy a ubrus k sobě neladili. Dokonce i jeho kancelář je vyšperkovaná. Byl jsem tam sice jenom párkrát, ale měl jsem chuť mu to tam celé zapálit. Dokonce si najal sekretářku, která ho v jeho puntičkářství podporuje. Nosí neustále upnuté sukně, že se někdy divím, že vůbec dokáže dýchat. 

Děs. Někdy opravdu pochybuji, že jsme příbuzní. Né, že bych byl bordelář, ale rozhodně mě netrápí, pokud na zemi leží tričko, nebo džíny. Jeho puntičkářství po mě naštěstí nevyžaduje, takže si nemám na co stěžovat. 

Naproti mě sedí Charlie a zírá do telefonu. Když se na něj podívám, zvedne ke mě hlavu a hodí po mě nenávistný úšklebek. Neváhám a úšklebek mu vrátím. Je to jeden z těch pohledů, kterým když po někom ve škole hodím, tak ustupuje o čtyři kroky vzad a ještě se mi omluví, že se mi připletl do cesty... Ale tenhle přistěhovalec má koule z jiného matroše. Provokuje mě kdykoliv dostane příležitost. Už jenom to, že se začal motat kolem mé nové spolusedící Rodriguezové, mě nenechává spát. Přisedl si k ní v hodině historie a celou dobu do ní něco klavíroval. I když jsem se všemožně snažil zjistit, co jí říkal, neslyšel jsem je. Seděly kolem mě vlezlé nány, co se mi snažily vnutit do postele, proto jsem nezaslechl ani půl slova. 

Zajímalo by mě, o co se snaží.

Však já na to přijdu.

Hodiny právě odbijí sedmou hodinu a mě dojde trpělivost. Znovu povzdechnu a poškrábu se na zátylku.

„Netrpělivost ti nesluší," ozve se z druhého konce. Ani se neobtěžuje zvednout hlavu od telefonu, což mě naštve ještě víc. 

„Hleď si svýho," zavrčím na něj a začnu si hrát s příbojovým nožem na steak. Má docela dost ostré vroubky na to, abych tomu kreténovi propíchl obě oči. Není to zas tak špatný nápad, aspoň bych od něj měl konečně klid. Na druhou stranu by hospodyně měla hodně práce s tepováním nového koberce - za tolik práce ten kretén fakt nestojí.

Když se posměšně usměje, třísknu nožem do stolu. Ve stejnou dobu do místnosti vstoupí můj otec v nažehleném obleku a posadí se do čela stolu. Jakoby si nemohl vzít na večeři normální tepláky. V závěsu mu jde moje matka, která se posadí na druhý konec stolu. Vedle matky se posadí tmavovlasá žena, jejíž rysy se nedají zapřít. Matka Charlieho. Okamžitě se pustí s mojí matkou do hovoru jakoby byly nejlepší přítelkyně. 

Promnu si palcem a ukazováčkem kořen nosu, protože mě jako obvykle v tuto hodinu začne bolet hlava. Nikdy jsem chování mé matky nepochopil. Věřil jsem, že to bude právě ona, kdo bude na mé straně, ale od samého začátku byla s celou tohle komedií smířená. Dokonce se s Márií spřátelila natolik, že si z ní udělala asistentku. Tráví tak spolu nejen většinu pracovního dne, ale i soukromého.

„Chovej se ke svému bratrovi slušně," pokárá mě otec a elegantně se posadí. Přehodí si ubrousek do klína.

Protočím oči a snažím se nevyskočit z kůže, když vysloví to slovo na ,,b". Nesnáším, když nás oslovuje jako bychom byli bratři. Nejsme pokrevní příbuzní a nikdy nebudeme. Pořád mám v paměti ten den, kdy se Mária a ten kretén objevili u nás na prahu. Mojí matce stačil jediný podělaný den, aby se vzpamatovala a přijala je jako za své příbuzné. Mě jediný den rozhodně nestačil, dokonce ani týden. Jsou to skoro tři roky, co se vyhýbám pokoji na druhé straně poschodí a snažím se Charlieho potkávat, co možná nejméně.