Božské tři: První

Část 68 Ezy: Moc

***Pokud se objeví v textu nějaké japonské slovo, bude jeho význam vysvětlen na konci textu pod čarou. Tyto výrazy budou v textu rozpoznatelné díky kurzívě.***

-

Cítím se neuvěřitelně. V hlavě nemám žádný přebytečný zmatek, který by mě jakkoliv rozptyloval od mého úkolu. Hlasy v hlavě kompletně utichly a můj vnitřní klid se navrátil do normálu. Žádné starosti, žádné problémy, žádné myšlenky. Je to jako vypnout v noci televizi a nainstalovat nové programy kompletně od začátku. Zhluboka se nadechnu a užívám si překrásný pocit nově nabyté svobody. 

Chodby zejí prázdnotou. Okna, skříňky, dveře... nic neukazeje na známky poškození. Lze tak předpokládat, že yoma do této části školy nepronikli. A to ticho... Neuvěřitelné. Jediným narušitelem tohoto posvátného ticha jsou hodiny, tikající do rytmu jako tikající bomba odpočítávající vteřiny před katastrofou. Není to ani trochu příjemný zvuk. Mrknu na hodiny, které se okamžitě roztříští na kusy a za doprovodu dunivého zvuku dopadnou na zem. Několik úlomků se dokutálí až k mým nohám. Záměrně šlápnu na jeden z roztříštěných kusů, abych ho rozdrtila ještě víc a ten křupavý zvuk mi přináší čiré uspokojení. Pomalými promyšlenými kroky vejdu do liduprázdné chodby lemované temnými stíny linoucí se podél stěn. Kradmým pohledem mi dojde, že to nejsou jen tak ledajaké stíny. 

Kdepak... Tyto potvůrky mě volají k sobě a snaží se pohltit mou duši. Znám jejich taktiku. Nakloním hlavu na bok a smyslně se podívám před sebe na jeden z nich. Běžný člověk by je nerozeznal od normálního stínu. Jsou tmavé a vyvolávají určitý pocit neklidu v každé bytosti, která kolem nich projde. Ale já nejsem normální člověk. Vidím jejich skrytý úmysl. Pokrucují se sem a tam jako tanečnice na parketě a vábí své oběti k sobě... Jejich volání je lákavé, smyslné a nebezpečné. 

Pojd k nám...

Pojď si s námi hrát...

Usměji se, když ke mě dolehne jejich líbezný hlásek. Pár vteřin jen zírám před sebe, abych si užila jejich lichotek a pochval, ve kterých opravdu vynikají. Pro mě však nepředstavují hrozbu. Jsem pro ně příliš velké sousto. Snaží se mě pouze vlákat do jejich náruče, abych jim propadla...

„Zdá se, že je tu víc otravných potvor než se zdá." Udělám jeden krok k nim a zavrčím přísně. „Kiero!" Zamrkám a při změně barvy zorniček na safírově modrou mě pohltí další vlna moci. Lákavé hlasy okamžitě utichnou a stín sníží intenzitu svého dosahu. Přejdu k levé zdi a prsty přejíždím chladnou stěnu ve směru chůze. Stíny se při každém zadunění tenisky o podlahu rozestoupí a vytvoří mi cestičku. V prstech pocítím příjemné brnění, když se mé ledové ruce dotýkají mramorového materiálu.

S každým dalším krokem ke mě začnou doléhat zvuky z jídelny. Užívám si toho slastného okamžiku, kdy se ke mě z pozvdálí nesou skřeky yoma, doprovázené zoufalými vzlyky lidí prosící o pomoc. Stočím hlavu a nenávistně pohlédnu na hladkou zeď bez poskvrny. „Jak dokonalé." Mramor jsem měla vždy ve velké oblibě. Je tak hladký a krásný. Nehty přeměním na vodní dýky a zaryji je do hladkého materiálu. Usměju se a vydám se směrem k jídelně. Řezavý zvuk zanechávající rýhy ve stěnách se rozléhá po celé chodbě jako ozvěna předzvěsti smrti. 

„Haló..." Zasměju se a zaryji nehty ostrosti dýky ještě silněji do stěny. Dojdu ke dveřím a letmo do nich nahlédnu. Už předtím jsem věděla, že tam nikdo není, ale s potěšením si užívám tuto malou hru na schovávanoum, čímž se mi dostává většího pocitu svobody. Nespokojeně mlasknu. „Tohle není zábava." Stáhnu ruku ze zdi a spokojeně se podívám na dlouhé vryté čáry, které s táhnou po celé délce. 

V blízkém odrazu ve dveřích zhodnotím svůj vízor. Znechuceně pohlédnu na zakrvácené tričko a strhnu si obvaz, pod kterým se line krvavá skoro zahojená rána. Prsty obkroužím ránu a nespokojeně mlasknu. „Tělesné schránky jsou tak slabé." Jediným pohybem vyrvu dvířka školní skříňky a vyhabu z ní nějaké tmavé tričko s dlouhým rukávem, které mi padne pod ruku. Strhnu ze sebe zakrvácenou látku a hodím na sebe svůj úlovek. Naštěstí jsem narazila na dívčí skříňku, jehož majitelka má podobnou velikost jako já. Prohrábnu si rukou dlouhé vlasy a když se mi ruka zadrhne za zacuchané pramínky má trpělivost je u konce. Ve skříňce najdu hřeben a pročešu si vlasy do hladka. Chvíli mi to trvá, ale nakonec dosáhnu uspokojivého vzhledu.  Ucítím na ramenou dlouhé vlasy padající do půli zad. „To je mnohem lepší. S tímhle se už dá pracovat." Usměju se na sebe v odrazu a náhlý výkřik z jídelny mě přinutí uhnout pohledem od mého odrazu. 

„Hm... asi bych měla nejdřív vyřídit tohle... co říkáš?" Z podvědomí se mi dostane nevysloveného souhlasu, který mě povzbudí k chůzi další chodbou. 

Oplývám neomezenými možnostmi... Právě teď bych dokázala cokoliv na světě... Ještě jsem ani nezačala a už vím, že vyhraju... Nic mě nedokáže položit na lopatky... NIC.  V ruce ucítím svrbění. Letmo pohlédnu, abych zkontrolovala zářící znamení na mém zápěstí, které nikdy nevypadalo lépe. Je nádherné a mocné. Magie mi proudí do celého těla prostřednictvím krátkých elektreckých šoků. Je to velice nabuzující pocit. Nikdy jsem nic podobného necítila.

V ruce se mi objeví vodní meč, který se zhmotní při mém dalším kroku.

„Je na čase nastolit tu pořádek." Vypustím běžným tónem z pusy, ale svůj hlas uslyším jako ozvěnu rozléhající se do každého kouta školy. Vejdu do jídelny a opět zahlédnu svůj odraz v blízkém skle. Oči mi září do perleťově modré a vlasy mi plují podél ramen jako přirozeně načechraná voda. Svěsím hlavu a podívám se na yoma po celé místnosti ostrým pohledem. Stojí nad skupinkami lidí, krčících se u stěn. Někteří z nich jsou v procesu krmení se. 

Zaujatě si mě prohlédnou a udělají několik kromů mým směrem. Cítí mou moc... chtějí ji. Chtějí ji jenom pro sebe.

Narovnám se a při tom pohybu sevřu rukojet meče pevněji. Nebudou to mít tak jednoduché.

-----

Kiero - velmi nezdvořilý způsob, jak říct 'zmizni'