Božské tři: První

Část 70 Ezy: V pozadí

Automaticky zvednu ruku.

Voda zaplní celý prostor a obklopí skupinku přibližujících yoma, kteří se začnou smíkat v bolestech. Užívám si ten neutěšitelně slastný pohled na potvory rozpadající se na malé kousíčky pod nátlakem mé moci. 

„I po několika staletích stále přibýváte na tomto světě." Vyjde tvrdý hlas z mých úst, když se mi v ruce opětovně ztělesní vodní meč, jehož čepel se zaryje do hrudi dalšího z nich. „Jak pošetilé..." Zasměji se a vykryji další útok zezadu. Odrážím jeden útok za druhým a s každým dalším zničením se má nálada zlepšuje. Tahle pasivní hra už mě dále nebaví, proto přejdu do protiútoku. Kolem vodního meče seskupím větší množství vody, čímž se velikost meče zdvojnásobí. Meč samotný zůstane stejný, ale voda kolem něj se začne modelovat do různých tvarových variací, takže si přizpůsobím čepel přesně k mým potřebám. A mou potřebou právě je... meč se přetvoří na dlouhou asi dvoumetrou čepel. Udělám několik mrštných výpadů a otoček, doprovázené skřeky yoma nesoucí se po celé místnosti.

Zastavím se s hypnoticky přišpendleným pohledem na rozpadající se tělo. Kousek po kousku se začne měnit na prach před mýma očima. Každou sekundu se mi zvedá nepopsatelný pocit v hrudi, který bude mít zřejmě co dočinění s adrenalinem. „Tohle je velice uspokojivý pocit." Nedokážu se udržet a rozesměji se na celé kolo, když čepel setne hlavu dalšímu yomovi a několik lidí krčících se v rohu, zakřičí při tom náhlém pohybu. Nespokojeně se po nich ohlédnu a mlasknu... pošetilá lidská rasa.

Ve stejný moment mi cukne v ruce, jehož síla mě přinutí zastavit se v pohybu. Ne! Ozve se mi v hlavě varovné volání ženského hlasu, které mi proniká do každé části mých mozkových buněk. Přivodí mi to lehkou migrénu. Yoma toho využije a silně mě odeří do ramene, takže odskočím o pár metrů. 

„Sakra." 

Prokřupu si krk, vystavím před sebou vodní stěnu, která by měla na pár minut yoma zaměstnat a stáhnu ke zdi. Zavřu oči a přenesu se mimo současný prostor. Vynaložím veškeré soustředění na hlas v hlavě.

...

„Co se to děje?" Otevřu oči a zamrkám. Zmateně se rozhlédnu kolem dokola, ale do zorného pole se mi dostane pouze bílý prostor zaplněn obláčky poletující kolem. Očima zapátrám k nohám, ale nestojím na pevné zemi. Cítím stav bez tíže.Vznáším se v meziprostoru, ve kterém mohu bezstarostně dýchat. Zazmatkuji a pokusím se získat pevnou půdu pod nohama, ale žádná tu není. A můj bok... chytnu se za bok, ale... žádná známka po zranění. Jakoby tam vůbec nebylo. „Co... ? Proč??!"

„Uklidni se." Zaduní známý poklidný hlas božského strejdy, který se line všude kolem mě. 

Přestanu panikařit a uklidním se když se. „Ahh... Jistě. To jsi ty Susanoo." Dech se mi vrátí do normálu a nechám se unášet davem obláčků kolem sebe.

„Ano, jsem to já." Potvrdí mi hlas bez těla. 

„Co se děje?"

„Dělám přesně to, co jsi chtěla. Nevzpomínáš si?" Nezvpomínám si vůbec na nic, i když se snažím sebevíc. Pokusím se zamyslet hlouběji, ale nejde to. Nedokážu si vzpomenout vůbec na nic, proto zavrtím hlavou. Ve stejný moment se mi v mžiku objeví několik vzpomínek, které se mi zrcadlí v očích jako neskutečně dávná vzpomínka. Vidím otce, Charlieho, Deana, yoma... jedna vzpomínka za druhou. Pár vteřin jen zírám před sebe a nedokáži se ztotožinit ani s jednou vzpomínkou...

„Přesně tohle se stalo. Prožila jsi bolest... neskutečnou bolest a  požádala mě o pomoc. Chtěla jsi, abych ti pomohl... A to právě teď dělám. Jsem tvůj přítel. Nemusíš se ničeho bát. Všechno je v naprostém pořádku Ezy. Nemusíš se o nic starat, protože já to za tebe vyřídím. Jsme přece jeden tým." Jeho uklidňující hlas mi připomíná pohlazení na duši. Tento stav pár vteřin přetrvává než se ozve divné zadunění, které mě přinutí opět otevřít oči. „Co to...?'

„Věříš mi?" Přeruší mě v půlce věty a frekvence jeho hlasu malinko zavrávorá.

Nezaváhám. „Ano. Věřím." Usměju se. „Jsi můj jediný přítel." Opět zavřu oči a nechám se unášet tou neskutečnou silou, kterou mi božskej strejda poskytuje.

„Ano, to jsem." Potvrdí a z povzdálí uslyším nepatrný smích. Jeho podpora je mou záchranou. „Jediné, co musíš udělat, je odpočinout si. Spi a já zařídím zbytek."

„Zařídíš zbytek..."

On to zařídí.

On se o všechno postará.

„Děkuji. Ti." Poděkuji. Hlava mi začne propadat do usínacího stádia. Z povzdálí se ke mě donesou útrčky strejdova uklidňující hlasu, které mě ukolébají k hlubokému spánku.