Božské tři: První

Část 57 Ezy: Vězeň ve vlastním domě

Splašeně mačkám na zvonek, ale má netrpělivost mě přemůže. Zabouchám na dveře a snažím se ignorovat ten nepříjemný pocit na hrudi. Na letišti jsem si koupila první letenku, aniž bych přemýšlela nad cenou či třídou. Byla jsem rozhodnutá dostat se do jakéhokoliv letadla, i kdybych měla letět z dobytkem. Proto jsem byla překvapená, když jsem skončila v první třídě, kde mě neustále otravovali s jídlem. Z nervozity jsem nedokázala nic pozřít a těšila se až konečně přistanu ve Španělsku. Byly to neskutečně dlouhé hodiny přerušované chrápáním týpka sedící opodál. Byla jsem neskutečně šťastná, když nám pilot oznámil, že do půl hodiny budeme v Madridu. Po přistání jsem si stopla první taxi a peskovala pomalého řidiče ze zadního sedadla. Hodila jsem mu bankovky na přední sedadlo a vystřelila z auta jako namydlená střela. Odhodila jsem tašku po cestě na schodech.

Nejenže neslyším babičku, ale neslyším vůbec nic.

„Nikdo není doma." Vyplašeně sebou cuknu, když se ozve nakřáplý ženský hlas za mými zády. Otočím se a ocitnu se v podivném deju vu. Pod schody stojí proslulá babiččina sousedka, známá svou nešikovností a zapomnětlivostí. Ty dlouhé květované šaty má snad v 6 různých barvách a střídá je podle ročního období. Vlasy má celé šedivé a natočené do krátkých vln kolem hlavy. Několikrát zamrká než se jí rozšíří úsměv po celém obličeji. „No není to naše malá Ezinka?"

Protočím očima, když mě osloví tou šílenou zdrobnělinou. Mě si z nějakého důvodu pamatuje. Kdykoliv babičku navštívím, objeví se ve dveřích. Šestej smysl asi. „Dobrý den, paní Lopézová. Kde je babička?" Beru schody po dvou a svižně přiběhnu k sousedce.

„No..." Zamyslí se a prstem se začne škrábat na spánku.

Sakra. Už zase.

„Ani nevím... Umývala jsem okno a... neumíš si představit, jak bylo špinavé. Na parapetu byly pavučiny a..." Normálně bych měla čas na nějakou další historku, ale dnes ne. Netrpělivě, ale stále s úsměvem jí přeruším. „Paní Lopézová. Můžete se prosím soustředit? Je babička v pořádku?"

„Áááá... ano, ano. Je v pořádku." Usměje se, ale dál z ní nic nevypadne.

„A kde je?" Zeptám se a stále mám problém se uklidnit, protože této ženské se nedá věřit.

„No... přijelo velké auto a odvezlo babičku pryč." Odpoví nevzrušeně.

„Auto? Jaké auto?"

„Takové to velké stříbrné, se kterým jezdí tvůj tatínek. To bylo na rozdíl od mých oken opravdu čisťounké. Už jsem ti říkala, že jsem umývala okno? Bylo opravdu špinavé, na parapetu byly pavučina...." Neposlouchám jí. Stojím na místě jak ztuhlý sloup a její slova mi pronikají jedním uchem ven a druhým dovnitř. Můj instinkt mi napovídá, že Lopézová říká pravdu. Byl tu. Byl tu můj otec. A určitě něco chce.  

Vytáhnu z kapsy telefon a podívám se na všechny zmeškané hovory od neznámého čísla, které mi poslední dny neustále vyvolává.

„... a byl tam pavouk, který..."

Přeruším jí. „Promiňte paní Lopézová, ale musím něco zařídit. Určitě se za vámi potom zastavím." Slíbím. Rozloučení jí trvá trošičku déle, ale jsem ráda, že mi na babičku dává pozor. I když je trochu senilní, v jejím vyprávění se vždy najde kapička pravdy. Pozoruji její květované šaty, jak se vzdalují od babiččiné předzahrádky a zahýbají za roh.

Zmáčknu zelené sluchátko a přimáčknu telefon k uchu. Telefon zvedne hned na první zazvonění. „Kde je babička!" Vyštěknu a nasadím tvrdý výraz.