Božské tři: První

Část 72 Dean: Amaterasu

V očích se jí zableskne safírově modrý třpyt, který okamžitě ztmavne a vytvoří kolem jejích zorniček duhovou strukturu. Rty se jí zvlní do děsivého úsměvu, čímž odhalí jemnou vrásku v koutku rtů. 

„Amaterasu." Zavrčí a hbitě zvedne ruku před sebe s rozevřenou dlaní. Země pode mnou zachvěje a náhlá vlhkost vzduchu pohltí celý prostor. Stočím pohled k podlaze, ze které začne prosakovat voda, seskupující se do jedné velké vodní stěny, která mi kompletně zatarasí výhled na Esperanzu. Udělám krok vzad. „Co to..." Stěna se netvoří pouze přede mnou, ale její tvar zasahuje i do boku, čímž mi zablokuje cestu k úniku. Jakmile vodní stěna dosáhne výšky asi tří metrů, nahne se její vodní okraj směrem ke mě a začne mě tlačit ke zdi jídelny za mnou. Celé se to odehraje v intervalu asi 10 vteřin. Instinktivně zvednu ruku a proudem světla vodu rozdělím na dvě části, které se okamžitě rozpadnou na drobné kapičky vody a dopadnou na zem kolem mě.

Jakmile se mi rozevře plný výhled na Esperanzu, spatřím jí s vodní zbraní v ruce, která stále není plně vytvarována. Ve stejný moment se odrazí od země a vyskočí dva metry nad zemí s čepelí napřaženou mým směrem. Vytáhnu vystřelovací nůž z kapsy u kalhot, který u sebe nosím pro případ nouze a dřív než se stihnu jakkoliv připravit, je u mě. Jakmile je asi metr ode mě, meč se kompletně zhmotní. Rychlým pohybem svého nože vykryji přímý útok meče a zaujmu obranou pozici. Esperanziny pohyby jsou rychlé a mrštné. Tancuje kolem mě jako baletka a každý útok je mířen s přesným cílem. Její pohyby však nejsou bez chyb. Vidím mezery a odkrytá místa při každém jejím útoku a bylo by pro mě až příliš snadné ji zranit... to však není můj cíl. Takhle se spolu poměřujeme ještě několik minut než ode mě odskočí s pohledem totálního pobavení. kdybych nevěděl, že je právě ovládána Susanooem, myslel bych si, že má nějaký záchvat. „Dobře jsi vycvičila jsou schránku, sestřičko." Zaduní hluboký hlas, jehož dozvuk se mi zarývá do každé kosti v těle. 

„Budu to brát jako pochv..." Chystám se na další protiúder, když se z hlubin školy  ozve děsivý řev yoma, následovaný děsivými výkřiky vyděšených lidí. Podrážděně sebou škubnu a zkousnu si ret. Sakra! Sakra! SAKRA! Tohle snad už nemůže být horší. Úplně jsem zapomněl, že jsou ve hře stále yoma. Kdyby to byl jen jeden podělaný problém. Ale mám tady kupu příšer, ohrožujících školu, Downfield v temné cloně a jako bonus, nekontrolovatelného boha, jehož moc se nedá předvídat. Jsem unavený jak hovado po několika dnech boje a nejradši bych nakopal prdel svýmu bra...

„Charlie!!!" Zařvu směrem k místu, kde stále stojí můj pošahaný bratr, který nehne ani brvou. Pravděpodobně ho do této doby ani nenapadlo, že by mi mohl třeba pomoct. Asi skrytě doufal, že mě Esperanza vyřídí... blbeček. Nevím, co v tom svém malém mozečku má, ale je mou jedinou nadějí.

Poraženě vydechnu. „Charlie!! Potřebuji tvou pomoc."

„Hm..." Postupně se zvyšující tón mi přivádí svrbění v pravačce. „Myslel jsem, že tě týmová práce obtěžuje." Tenhle kretén je vážně na přes držku. Ano obtěžuje. Zanadávám si v hlavě a zápasím se svým vnitřním já, abych alespoň jednou nepoužíval při konverzaci s ním nadávky. „Nejsem z toho dvakrát nadšený... já to tady vyřídím, běž..."

„...vyřídit zbytek yoma?" Dořekne znuděně a nemusím se jeho směrem ani ohlížet, abych věděl, že ho má žádost otravuje. Úplně v hlavě vidím, jak je zapřenej jednou nohou o zeď a čučí do země. Dělá to vždy, když po něm někdo něco chce a jemu se to ani trochu nezamlouvá. Už jenom fakt, že tenhle jeho zlozvyk znám, mě sere.

 „Jak vidíš, mám plné ruce práce." Procedím skrz zuby a mám problém udržet svou sebekontrolu na klidové úrovni. Zatnu pěst. Kdybych neměl před sebou Susanooa, určitě bych mu nakopal koule tak, že by si už nedovolil přivézt žádnou děvku do našeho domu. „Přestaň remcat a jdi dělat svoji práci, do hajzlu!!" Zařvu už skoro hystericky a má sebekontrola je tu tam.