Božské tři: První

Část 14 Ezy: Návrat přítele

Poté, co jsem všechny své kamarády úspěšně doprovodila domů, a že to byla teda makačka, se mi povedlo dorazit do bytu. Nebudu si raději připomínat, jak se tvářil otec Jacka, když ho viděl totálně na hadry. Navíc mu Jack pozvracel boty, takže si myslím, že vystřízlivění bude pěkně tvrdé. Karen a Joyce byly naštěstí schopné se samy dostat domů bez doprovodu rodičů, takže u nich jsem se nemusela bát, že by si vysloužily trest za alkohol.

Fláknu sebou na pohodlnou pohovku, na kterou by se vešlo deset lidí a uvelebím se na jednom měkkém polštáři. Hodiny na televizi ukazují něco málo po druhé ráno. Zadívám se před sebe, abych si znovu připomněla ten krásný výhled na město, kvůli kterému jsem si tento pokoj pronajala. 

Je úplněk. Měsíc osvětluje celé město, jeho paprsky pronikají i na místa, kde nejsou pouliční lampy a prosvětluje temná místa.

Položím si ruku hřbetem přes oči.

Takhle se nechat vytočit. 

Teď mi začne docházet, že jsem nemusela jednat tak přehnaně. Mohla jsem ho upozornit, mohla jsem mu důrazněji říct, aby jí nechal odejít a třeba by... ne, asi by toho nenechal. Byl odhodlaný Karen nepustit. Karen je sice nejistá a zamlklá, ale ve svém smyslu je krásná. To, jak se kdykoliv začervená, když se k ní nějaký kluk přiblíží, je docela sladké na dnešní dobu. Protože s ní trávím hodně času po škole nad matikou a chemií, jsem si docela jistá, že "kluci" jsou pro ni neprozkoumané teritorium. Nechci si ani představovat, co by se stalo, kdybych jí nenašla. Kapitán fotbalistů určitě nepatří do skupiny ostýchavých. 

Myslím, že jsem ho minulý týden viděla před školou, jak tam ohýbal jednu tmavovlásku, div jí tam nepřetáhl přede všemi. Vyhrnoval ji už tak krátkou sukni a jeho ruce putovaly po celém těle. Představa, že by místo ní stála Karen... 

Samotnou by mě zajímalo, kde se ve mě vzala ta starostlivost. Dříve jsem se nezajímala o nikoho. Když se někdo dobře bavil, nebránila jsem mu. Když někdo pil alkohol, pila jsem s ním. Nebránila jsem se jakékoliv zábavě... ale... spousta věcí se změnila. Hlavně já... kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že budu ta, která odtáhne někoho uprostřed největší zábavy z party, asi bych mu neuvěřila. Mé dřívější já by mezi kluky vpadlo a dobře by se bavilo, dokud by někdo neukončil party. A i tak bych pokračovala.

Ruku trochu odtáhnu a podívám se na náramek. Ujistím se, že je na svém místě, ale stále na něj zírám. Asi moc přemýšlím... za poslední roky se toho událo tolik, že mi můj život připomíná spíš horskou dráhu. Jednou jsem dole a jednou nahoře. Teď se zrovna držím stále dole a nedokážu vyjet nahoru. 

Přetočím se na bok a rány na rukou mě zabolí.

Jednou rukou sáhnu na jemný koberec a chvíli v něm brouzdám prsty. Užívám si ten jemný, hebký pocit. I když mám k dispozici všechen ten luxus, tak se necítím nijak bohatá. Bohatí jsou lidé, kteří si užívají života a jsou šťastní z každodenních maličkostí. 

Znovu se zadívám ven na měsíc, který se stal mým běžným osvětlením při nočních toulkách. 

...

Nevím, jak se mi to povedlo, ale usnula jsem. Když mě ráno probudí sluneční paprsky, zamžourám a překryju si obličej rukou. Uvědomím si, že je sobota a znovu zavřu oči. Usnu.

Probudí mě až zvonek u dveří. Neochotně otevřu oči a svalím se na zem z pohovky. Narazím přitom bokem do konferenčního stolečku až zakňučím bolestí. „Už běžím," zakřičím a vymýšlím všemožné nadávky, které použiju proti tomu, kdo se mě opovážil vyrušit. Hodiny ukazují něco málo po druhé hodině odpolední. Mám ztuhlý krk a ramena z ležení v jedné poloze, proto se při chůzi malinko promasíruji, abych uvolnila tu tíhu, co cítím. Přejdu kolem velkého zrcadla, které mě vyděsí. Nebo mě spíš vyděsí to, co vidím v něm. Rozcuchané vlasy, zmuchlané oblečení a řasenka obtisknutá na spodních víčkách. Přičuchnu k pramínkům vlasů a zasáhne mě odér kouře.