Božské tři: První

Část 2 Ezy: Noví (ne)přátelé

Spletla jsem se.

Pokud jsem si myslela, že tuhle školu zvládnu, šeredně jsem se spletla. Nejenže mě hodina matematiky od Morganové totálně odrovnala, ale následující hodina chemie nebyla o nic lepší. Čučela jsem jenom nepřítomně na tabuli a snažila se v té morseovce najít mě srozumitelný jazyk. Poškrábu se na hlavě a opíšu vzorce, teda myslím, že jsou to vzorce, protože je tam na mě až moc písmen, aby to byl nějaký početní příklad. 

Nakouknu k sousedovi, zda jsem zmatená pouze já. Nezdá se být nijak soustředěný, pouze sedí s tužkou v ruce, kterou převrací v prstech a v sešitě má zapsáno pár poznámek. Zvednu oči od jeho sešitu k obličeji a pohled mi okamžitě oplatí. Zasáhne mě plná síla jeho modrých očí. A ty vlasy. Má přesně takové ty blond vlasy, do kterých chcete sáhnout a rozcuchat mu je ještě víc. 

Snažím se na něj moc necivět, proto stáhnu pohled zpět k sešitu. ,,Nevíš, co tady teď počítáme?" zeptám se ho a ukážu na písmenka a číslice v jeho sešitě. Vypadá jako někdo, kdo všemu rozumí bez jakéhokoliv snažení. Opravdu se to snažím pochopit, aby mě z této školy nevykopli, proto na něj koukám s holou zoufalostí.

Nadzvedne obočí a zírá na mě, jak na tupého trola, který mu právě oznámil, že draci existují a jeden z nich právě sedí před naší lavicí a dožaduje se sušenek s vanilkovou polevou.

Neodpoví, jenom se posměšně otočí zpět k tabuli a ignoruje mě. 

Tupec. Zvednu pomyslně pěst, abych ho mohla udeřit a z pusy mi vyjdou nevyslovené vzdušné nadávky. 

„Nějaký problém slečno Rodriguezová?" zeptá se učitelka od tabule a pár lidí se po mě otočí. Ruku rychle stáhnu a napřímím se na židli, jako vzorná žačka.

„Kdepak, jenom řešíme s mým nejlepším kámošem Deanem," plesknu ho do ramene. „Náš vzájemný existenční problém," mile se usměju a snažím se ignorovat smrtící pohled mého souseda, který jsem si zřejmě vysloužila tím plesknutím. Několik sousedů kolem nás jen zavrtí nevěřícně hlavou a stočí zvědavě hlavu k hlavní aktérce s ulíznutým hárem a vyšperkovaným kostýmkem.

„Nechte si to na přestávku. Teď řešíme chemické rovnice," sjede nás a já svědomitě přikývnu na důkaz pochopení. Priscillu ignoruji a soustředím svůj pohled do sešitu.

Chemické rovnice. Rovnice. To mi něco říká. Zamyslím se a poťukám propiskou po rtu.

Ne... nic mi to neříká. Odhodím odevzdaně propisku na stůl a zbytek hodiny jen tupě zírám na tabuli, abych alespoň něco pochytila. Školní zvonek mě vysvobodí z explodování mých mozkových závitů. Chemie, matika, fyzika... to jsou mí věční nepřátelé. Zápasíme spolu už skoro dva roky a zatím vedou 47:8. Nepropadnout se mi vždy povedlo jenom díky opravnému testu, který jsem shodou všech náhod dokázala vyšvihnout na čtverec. A s politováním musím říct, že tohle nespraví ani opravný test.

Jsem v hajzlu.

Ještě větším hajzlu, než hajzl může být. Prostě se totálně topím ve hnoji, který je tak hustý, že by ani voda nepomohla. Chytnu se zoufale za hlavu a mrtvě se položím hlavu na lavici. Jestli nevytáhnu známky alespoň na čtverec, tak mě vyrazí. Pokud mě vyrazí, nebudu mít školu. Pokud nebudu mít školu... tak nebudu mít školu.

Sakra.

Všimnu si, že můj kámoš od vedle se zvoněním někam zmizel. Byl tak tichý, že jsem si jeho odchodu ani nevšimla.

Vhodím do pusy další žvejkačku a snažím se uklidnit, ale moc mi to nepomáhá. Jako by nestačilo, že mě vždycky mí vrstevníci vyřadí z kolektivu, protože jsem prý divná. Časem jsem se obrnila a zvykla si, že se na mě dívají skrz prsty, ale pokud nedodělám školu, tak zklamu jedinou osobu, která mi kdy věřila.