Božské tři: První

Část 34 Ezy: Zatmění měsíce

Zastavím se a ohlédnu se na Jacka, který sotva popadá dech. Má na sobě děsnou kombinaci dlouhých oranžových kalhot a žlutého trička s nápisem Dnes je moje nálada žlutá. Celý jeho outfit je doplněn zeleno-modrými teniskami, které už musí něco pamatovat. Dokonce jsem pochybovala, že by doma Jack nějaké sportovní boty měl. Kamarád se rukama zapírá do kolen a rozheká se. „Sakra..." Začne se dusit až se musím usmát nad jeho zmořeným obličejem. Přirazím si černou kšiltovku přes kterou mám tmavě šedou kapuci od mikiny, sladěnou se stejně barevnými tepláky. Na rozdíl od Jacka mám doma velkou zásobu sportovního oblečení a tmavých běžeckých bot, takže nevypadám jako bych právě vypadla z cirkusu.

„Neflákej se! Ještě máme pět kilometrů." Vyštěknu na něj a přiklusám k němu aktivně. 

Jack se narovná a odtáhne si zpocené tričko od těla. „Proč jsi mě raději nezabila?"

„Protože jít se mnou běhat deset kilometrů je mnohem lepší trest za to, co jsi provedl ty mě." Usměju se nad svou prohnaností. Poté, co mě Jack usmlouval a uprosil, abych ho neumlátila k smrti, mi slíbil, že pro mě udělá cokoliv, když ho ušetřím. Sama sebe jsem překvapila, že jsem navrhla společný desetikilometrový běh. Chtěla jsem toho lenocha, který sotva zvedne myš u počítače, pořádně potrestat. A myslím, že si vedu opravdu obstojně. Zpočátku jsem na něj byla naštvaná, ale vidět ho v této kombinéze jak vypouští duši - to je vážně k popukání. Joyce si dokonce Jacka vyfotila na autobusové zastávce, kde jsme se sešli, abychom se společně před během protáhli. Ohodnotila jeho outfit zvednutým palcem. Mám takový pocit, že to nemyslela vážně, protože měla problém udržet vážnou tvář. Smála se mu ještě poté, co jsme dávno vyrazili. Jack se na ní pěkně kabonil a dožadoval se, aby šla Joyce a Karen s námi, protože i ony dvě mají podíl na mé budoucí šermířské katastrofě. Věřím, že byly obě pro tento nápad, ale je mi jasný, že hlavním myslitelem této hloupé myšlenky byl právě on.

„Takže..." Rozheká se. „...já ti pomůžu s tvou hvězdnou kariérou v šermířském týmu a ty mě za to odplatíš tímhle?" Rozhodí ruce kolem sebe jakoby odháněl mouchy.

Přestanu klusat. „Jestli tomuhle říkáš pomoc, tak ne děkuji. Nechat se propíchnout od nějakých zapálených ženských, které s koltem vyrostly mě vážně neláká."

„Simtě... ty je hravě strčíš do kapse." Mávne rukou a konečně začne dýchat jako normální člověk a ne jako parní lokomotiva.

„Ať je to jak chce... ty holky ze šermířského týmu se mě teď snaží uhnat. Viděl si sám, jak se na mě lepily při obědě."

„Myslíš tu hnědovlasou s brejlemi a její blond kámošku?" Zvedne ke mě Jack hlavu.

Přikývnu.

„Říkal jsem si, zda sis náhodou nenašla novou partu přátel." Chápavě přikývne a rukou si promne bradu.

„Měla bych nad tím přemýšlet, když mě můj kámoš takhle podrazí nohy!!" Založím si ruce v bok a nadzvednu obočí, abych mu dala řádně najevo, že jsem mu ještě neodpustila.

Jack se zahanbeně poškrábe na hlavě. „Proč sakra stojíme? Hýbeme se... máme před sebou kráááásných pět kilometrů." Vyštěkne Jack otráveně a znovu se rozběhne k okraji parku, který by se rozlohou mohl rovnat Central Parku v New Yorku. Díky tréninku s Angelou vím, že jeho obvod má přesně 10 kilometrů. Takže ho obíháme kolem dokola, abych sebou nemusela zbytečně tahat krokoměr. Potěšeně zavrtím hlavou a předběhnu Jacka. Není to tak těžké. Běhám tuhle trasu každý večer. Dnes jsem domluvená s Angelou, že budu poctivě běhat se svým kamarádem a že se večer sejdeme na bytě. Trochu si mě poměřovala, zda jí nekecám, ale když viděla, že si oblíkám teplákovku, její pochyby poklesly. Uslyším za svými zády několik nadávek, které mi napoví, že má Jack opět problémy s pravidelným dýcháním.