Božské tři: První

Část 78 Ezy: Angelina moc

Za poslední hodinu se nám povedlo zneškodnit opravdu hojné množství uslintaných oblud. Nejsme sice nejsehranější tým, protože ani jeden z nás není zvyklý na týmovou práci, ale pokud nepočítám nesčetné hromadu nadávek, které jsme si mezi sebou stihli vyměnit, odvedli jsme dobrou práci. Snažím se držet co nejdál od Charlieho, protože jeho podraz se mi v hlavě ozývá jako kostelní zvon, který se mi rozezní kdykoliv, kdy se k němu přiblížím na metr. Jednou se mi ho omylem povedlo nakopnout, když jsem mířila na yoma vedle něj. Samozřejmě, že to nebylo vůbec naschvál. Mé chování může připadat někomu dětinské, ale raději budu ‚dětinská' než ‚blbá'.

Angela se nám drží v patách a po několika minutách přestala naši příšerně odvedenou a ne-koordinovanou práci komentovat. Nebylo to proto, že by ji komentovat nechtěla, ale dala jsem jí jasně najevo, že jestli nezmlkne, zablokuji jí kreditku, kterou jsem jí poskytla na nakupování předražených elegantních kostýmků z butiku pro třicetileté ženské.

Dean probodne posledního yoma, který se rozsype na zem a zanechá za sebou hromádku. Poprvé za dlouhou dobu neuslyšíme nic než ticho. Žádné skřeky uslintaných příšer ani vzlyky bezbranných lidí. Ne. Pouze čisté a nefalšované ticho. Zadýchaně se zapřu o zeď a ani Dean s Charliem nevypadají nejčerstvěji. Trička mají propocené a kromě Deanovy hluboké rány, která stále krvácí, jsou poseti drobnými rankami po těle. „Tohle je fakt záhul." Vycedím skrz zuby a vylovím svou poslední žvýkačku, kterou strčím do pusy. Jahodová chuť mi okamžitě zvedne náladu. Cítím se mnohem svěžeji, i když mé tělo na to vůbec nevypadá.

Angela nás mlčky obejde a přistoupí k rozmlácenému oknu. Zadívá se zamyšleně vzhůru a chvíli nečině stojí. „Stále není konec."

„O čem to do háje mluvíš. V okolí už necítím žádného yoma." Vyštěkne Charlie a rozheká se na celé kolo. Připomíná mi tuberáka, co právě vykouřil 20 cigaret na jeden zátah. 

Opustím své bezpečné místo u zdi a postavím se vedle patronky. 

Rozlehne se přede mnou polorozbořené město duchů ponořené do černočerné tmy. Věčně rušný Downfield je tichý a vylidněný. Žádné hlasy dětí ani křik jejich rodičů, aby si dávali pozor při přecházení přes silnici. Nikde ani zmínka po otravných spolužácích, domlouvajících se na party po škole. Ani v blízké policejní stanici, kde se stále něco děje, není slyšet ani hláska. Nic... Ptáci vymizeli z korun stromu a dokonce ani odporný hmyz mě tentokrát neotravuje. Vše je tiché, ponuré, temné... jako hororová scéna. Nikdy by mě nenapadlo, že mi  budou chybět věčně oslňující neonové tabule na mrakodrapech vysílající reklamu na nový kosmetický produkt. 

„Má pravdu. Clona neopadla." Zamyslím se. „Což mě přivádí k otázce, zda takovouhle clonu vůbec dokáže vytvořit obyčejný yoma. Jeden z nich dokázal mluvit a využívat magickou moc, je možné, že za tímto stojí nějaký výše postavený yoma?" Tato otázka samozřejmě směřuje k mé patronce po mém boku.

Angela mlčí, ale po chvilce zavrtí hlavou. „O tom pochybuji... yoma jsou podřadné bytosti, které nejsou schopné nahromadit tak velkou moc. I kdyby se snažili několik desetiletí, takový čin vyžaduje mnohem více přirozené moci. Ukradená moc by nikdy neměla takto rozsáhlý výsledek." Podívá se mým směrem a jemně ztiší hlas „Mám jisté podezření Ezy... doufám, že se mýlím, ale pokud ne..." Poohlédne se za sebe, „...je tohle pouze začátek."

Vážnost jejího hlasu mě vyvede z míry. „Začátek čeho...?"

„To si necháme na později... teď musíme vyřešit tohle." Mávne rukou k městu a prudce se otočí. Přejde k Charliemu a Deanovi. Chvíli na ně zmlčky zírá než se opět vrátí pohledem ke mě. „Jste nejmocnější Trojka, která kdy chodila po této zemi."