Božské tři: První

Část 49 Ezy: Tribunál

„Jsi v pořádku?" Zeptám se mě nejistě Joyce, když zaskučím bolestí při sedání na židli v jídelně. Předevčírem po setkání s mým božským strejcem - tak mu teď říkám - jsem se probudila zbitá jak kůň v blátě. Vlasy jsem měla přilepené na obličeji a v puse jsem cítila kovovou pachuť krve. Vedle mě klečela Angela s obavami v očích. Vděčně si oddechla, když jsem zamrkala. Říkala, že jsem několik minut vůbec nedýchala a moje tělo nevykazovalo žádné známky života. Prý se mnou dokonce třásla, ale vůbec to nepomáhalo. 

Musela jsem jí uklidnit, že jsem v pořádku a vysvětlit jí, co se stalo po jejím odchodu. O světle, které jsem viděla několik minut před mým omdlením, vůbec nic nevěděla. Říkala, že zaslechla z dáli skučení yoma, proto se vrátila v domnění, že je dávno po něm. Místo toho mě našla v bezvědomí ležet v zablácené kaluži. Velice jí překvapila historka o mluvícím yoma. Celý včerejšek vypadala velice zamyšleně a večer se vypařila někam, kdoví kam. 

O mém rozhovoru s božským strejcem jsem jí však neřekla. Sama nevím proč. Je moje bakeneko a asi by z toho nepadla překvapením na zadek, ale... jednoduše mi tento náš menší "mezismrtný rozhovor" přijde jako soukromá věc. Božský strejda je skoro něco jako můj vzdálený příbuzný. Do všeho mi kecá a když se mu něco nelíbí začne jednat i přes můj odpor. Je v mé hlavě - což je mimochodem docela úchylný. Říkal, že mě sleduje. Sleduje mě, i když se sprchuji? Raději tu myšlenku zaženu. Už tak mi stačí, že teď budu zabíjet yoma, co dokáže mluvit. Nejenže slintá a má drápy, které neviděly manikúru půl století, ale ještě musí mluvit. To je fakt zlej sen. Nechci si do svým starostí přidávat ještě úchylného strejdu stalkera.

„Jsem v poho. Spadla jsem ze schodů." Narovnám se na židli a mám co dělat, abych nezaskučela bolestí znovu. Díky bohu, že je dnes pod mrakem a můžu volně chodit v mikině, aniž bych se upotila k smrti. Kdyby bylo jak včera, určitě bych to v mikině nedávala.

„Ze schodů? Co jsi dělala?" Zajímá se Jack a sedne si naproti mě s tácem neidentifikovatelné omáčky, jejíž barva by se dala přirovnat k vojenské zelené.

„Však mě znáš. Zakopnu i na rovině." Mávnu rukou a okamžitě se ozve bolest řezných ran na pažích. 

Doplahočit se tu noc domů, mi dalo opravdu zabrat. Angela mě doslova dotáhla domů, kde jsem musela vydržet čištění ran. Jako na potvoru volala i babička, která měla tušení, že se něco děje. Ta má snad šestý smysl nebo co. Byla celá bez sebe, když se dozvěděla, co se děje a dávala Angele přesný návod, jaké bylinky a obklady má na co použít. Babička má totiž o mé lékárničce mnohem lepší přehled než já sama - balila mi ji, když jsem se stěhovala. Nutí mě každý týden kontrolovat její obsah, aby mi případně mohla poslat nějaké léky. 

Ta noc byla nevýslovné utrpení. Nemohla jsem spát, všechno mě pálilo, bolelo a moje hlava třeštila jako střep. Do nemocnice jsem odmítla jít, proto jsem musela vypít nějaký vodporný čaj, jehož vůně mě bude pronásledovat do hrobu. Babička ale ječela do telefonu jak splašený býk, proto jsem ten na její popud vypila. Chuť hnusná, ale na její obranu musím říct, že mi pomohl. Hlava mě přestala bolet do hodiny. Angela mi zkontrolovala všechny končetiny a prohlásila, že se z toho dostanu. Podle jejích slov otřes mozku nemám. Nechci zjišťovat jak to ví, ale jednou se mezi řečí zmínila, že má tak trochu rentgenové oči, které dokáží zjistit vážné poranění - prý je to jedna kapka moci každé bakeneko, aby mohla chránit svého opatrovance. Upřímně nevím, jak je možný, že nemám otřes mozku, protože jsem utrpěla několik dost silných ran. Asi moc přemýšlím.

A... možná je to jenom můj pocit, ale myslím, že se ke mě začala Angela chovat lépe? Nevím, možná, co já vím... celý včerejšek - kromě teda zadumaného přemejšlení nad mluvícím yoma - na mě neštěkala jak to dělá normálně. Zrovna když jsem jedla sendvič k obědu, slyšela jsem z jejích úst něco, co připomínalo poděkování. Sklopila přitom zrak a pořádně jí nerozuměla, ale myslím, že jsem slyšela „díky za včerejšek".