Božské tři: První

Část 71 Dean: Když temnota neustupuje

Když vytáhne meč z hrudi yoma, který se ve stejný okamžik rozpadne na prach, začnu mít problémy s dýcháním. Na hrudi pocítím kámen, jehož tíha stlačuje mé plíce tak, že se nedokáži zhluboka nadechnout. Není to tak, že bych nemohl dýchat vůbec. Lapu po dechu, ale vzduch kolem mě nereaguje. Dostává se mi nepatrného množství vzduchu, nutného k přežití. Je to nepopsatelný pocit zoufalství, který mě na jednu stranu vnitřně utvrzuje, že se neudusím, ale zároveň nedokáži plnohodnotně dýchat. Pokusím se udělat krok vpřed, ale ať vynaložím jakoukoliv námahu, noha se nehne z místa. Tělo je kompletně paralyzované. 

V mžiku ke mě dolehne slabá tlaková vlna, jejíž plný zásah mi způsobí několikavteřinovou malátnost. Připomíná to zásah elektřinou. Kolem těla se mi ovinou neviditelné provazy ukotvené do země, jejichž síle nedokáži vzdorovat. Zároveň mě začne pohlcovat studená náruč mrazu. Vzduch se ochladí, ztěžkne a temnota kolem zhoustne. Z úst mi vyjde obláček mlhy a každý kousek mé kůže mě začne bodavě štípat. Na zadách ucítím mrazivý závan, ze kterého mi naběhne husí kůže. Tma postupně pohltí každý kout místnosti a její postupné rozšiřovaní mi kompletně zostří zrak. Zamrkáím, abych ten nepříjemný pocit odehnal, ale tam neustupuje. Jakoby se ze světa kompletně začalo vytrácet světlo. „Co to děláš ty idiote?" Zařvu směrem k Charliemu. Dolehnou ke mě slabé Charlieho nadávky a doprovázené lapavými pokusy o nádech. „To nedělám já." 

„Jsi vládce Temnoty, tak s tím sakra něco udělej." Vyderu ze sebe a rozkašlu se při dalším marném pokusu o nadávku. Kolem krku se mi utáhne smyčka takovou silou až mi vyhrknou slzy v očích.

„Nejde to... Temnota mě neposlouchá..." Zoufalost srčící z jeho hlasu mě přesvědčí, že nelže. Doléhají ke mě Charlieho marné pokusy dostat se z neviditelného spoutání. Zcela pochybuji, že se mu to povede. Jsem fyzicky zdatnější než on ani mé snahy se nesetkaly s pozitivním výsledkem.

Co se tu do prdele děje? Bůh Temnoty nedokáže ovládat temnotu? Mozek mi pracuje na plné otáčky, ale můj fyzický stav mě omezuje myslet. Stále jsem však ve stavu, kdy se nenechávám pohltit panikou.

Pokud nelze temnotu potlačit temnotou, existuje jiný způsob jak ji zkrotit. Další z důvodů, proč se s Charliem nemůžeme vystát, jsou naše protipólové schopnosti. On je temnota... já... jsem slunce. V každé temnotě existuje světlo naděje. Malá jiskřička, která se dá polapit a vypustit v plné síle.

Zavřu oči a uklidním se. Nedovolím mému tělu, aby propadlo panice a nechalo se pohltit temnotou. V hlavě si přemítám šťastné nabuzující pocity... výhra v basketbalovém turnaji... hebké a teplé Esperanziny rty.. její sametové vlasy přímo stvořené pro mé ruce, aby se v nich proplétaly... společné chvíle u bazénu... Pocítím to. Teplo, světlo, bezpečí. Nechám v sobě plynout všechny tyto pozitivní pocity a napojím se na Bohyni Slunce, která na mě čeká s otevřenou náručí. Je tady se mnou a já jí plně důvěřuji. Její moc ke mě doléhá skrz naše pouto. Kromě kamene na hrudi, ucítím i moc dobře známý hřejivý pocit, který postupně přebíjí tíživý pocit. Prostupuje mnou do každé části těla. Mé odhodlání a sebedůvěra se navrátí. Slunce, jako zdroj veškerého života, mi propůjčí plnou sílu. Lehce mě zaštípou oči, což je znamení, že má síla připravena k využití. „Pokud temnota nedokáže zkrotit temnotu, prolomím ji Sluncem, darem života." Otevřu oči a uvolním ze svého nitra neomezený dar záře, který odežene temnotu pryč.

Teda...

Přesně to se mělo stát, ale...

Překvapeně zamrkám, když všechny mé vnitřní pocity ustoupí stejně rychle, jako přišly. Šťastné myšlenky se vytratí a volání Amaterasu se vytratí v prázdnotě. Nevyzařuje ze mě žádný sluneční svit. Světlo nedoléhá do všech koutů místnosti. Dokonce nikoho neoslepuji svými ostrými paprsky. Neděje se vůbec nic. Prostě tu stojím na místě jako kolík a temnota kolem vůbec nereaguje.