Božské tři: První

Část 24 Ezy: Vyhoření

Směju se na celé kolo. 

„To mi chceš říct..." zakuckám se a musím se chytnout za břicho, abych ten náhlý příval smíchu udržela na uzdě. Tvář mám červenou a břišní svaly mě bolí od toho skoro pětiminutového nepřetržitého řehtání. Už to bude hodně dlouho, co jsem se takhle nasmála. Musím se dokonce chytnou rohu pultu, abych se neskácela na zem. Moje zranění mi moc nepomáhají, proto se snažím smích zadržet co možná nejvíce, ale čím víc se snažím, tím je to horší. 

Brian jen přikývne a směje se společně se mnou. „Strčili ho do pytle a vyhrožovali, že si z něj udělají boxovací pytel." Názorně ukáže rukama pytel a několikrát se zatočí dokola, aby mi názorně předvedl, jak jeho bývalí spolužáci reagovali na vtípek jednoho borce ze třídy. Zpočátku mi ten příběh nepřišel tak zábavný, ale Brian je opravdu dobrý vypravěč a v těch správných chvílích dokáže příběh správně vygradovat... 

Znovu se rozesměju a ucítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Trvá nám skoro pět minut, než se dokážeme oba uklidnit. „Netušila jsem, že je s tebou taková zábava," seberu hrnek s čajem, který už bude dávno vychladlý a pořádně si loknu, abych zahnala žízeň.

Drcne mě rukou do žeber. „To víš... já pochytil humor a ségra..."

„...rozum?" dořeknu za něj a div se po mě neožene hrnkem, který drží v ruce.

Asi bych ho neměla provokovat, protože jeho vzhled dost vypovídá o tom, že humor není to jediné, co pochytil. Nepatří zrovna do skupiny - hezounek, ale rozhodně má co nabídnout. Má podobné rysy jako jeho sestra. Blond rozcuch na všechny strany a tmavé oči. Když jsem ho viděla poprvé, říkala jsem si, že je to jenom vychrtlinka... ale za tu dobu, co se vrátil, už nabral nějaké kila... nebo spíš svaly. Tamara se zmínila, že dřív vychrtlý nebyl, že to způsobila ta umělá strava, co mu dávali v kómatu několik let.

„Chceš snad říct, že nemám rozum?" nadzvedne obočí, aby mi dal najevo, že se urazil, ale moc dobře vím, že to jenom hraje. Prozrazují ho cukající koutky jeho úst. Můj pozorovací talent vyzkoumal, že tenhle kluk se nedokáže rozčílit. To dřív zmrzne slunce.

Začnu se rozhlížet po zemi a zamyšleně obcházím kolem něj. „Myslím, že jsem tvůj mozek někde viděla... můžeš uhnout trochu na stranu?"

Oba se znovu zasmějeme, když mě z legrace žďuchne do žeber.

„Náhodou..." poklepe si na spánek dvěma prsty „...v tý hlavě i něco mám... zbývá mi rok do státnic... teď mám sice přerušeno, ale chystám se v pátek zajít na studijní a obnovit si studium."

Vidím, jak se mu při tom rozzáří oči. Asi má veterinu fakt rád, protože mi vyprávěl několik příběhů ze školy, které se nehodí k pokecu u pizzy, ale... oceňuji jeho nadšení. Rozhodně považuji jeho historku o kamarádovi v pytli mnohem lepší než kastrace želvy, která neustále zvracela. Když mi to vyprávěl, jedla jsem zrovna svůj oblíbený kuřecí sendvič... myslím, že ten konkrétní sendvič už nikdy do pusy nestrčím. Leda že bych se potřebovala ulít ze školy a musela nasimulovat zvracení.

„Když to říkáš."

Od doby, co se Brian vrátil z nemocnice pomáhá na klinice každý volný den. Většinou se střídáme. V době, kdy nemůže on, zaskakuji já. Když nemůžu já, zaskakuje on. Je to docela fajn, protože předtím jsem tu byla skoro každý den, aby tu Tamara neměla tolik práce. Teď mám aspoň trochu víc času na své "zbývající aktivity" s mou milovanou Kráskou, která mě skoro každý večer drtí s tréninkem. 

Teď jsem už tři dny netrénovala... asi mi dává oddych potom, co jsem odpadla a sotva mohla chodit. Už je to mnohem lepší než ten první den, co jsem se sotva dobelhala do školy na tu podělanou písemku, kde jsem kromě těžkých příkladů musela přetrpět i nenápadné pohledy mého spolusedícího, který se od našeho posledního setkání v jeho pokoji už o žádnou konverzaci nepokusil... díky bohu.