Božské tři: První

Část 27 Ezy: Na kordy

Setkání s Charliem mě totálně vykolejilo. Když jsem se belhala domů, málem jsem srazila paní na kole, která na mě řvala všechny druhy nadávek ještě několik minut po mé upřímné omluvě. Je pravda, že jsem se plahočila po ulici jako zombie a na přechodu jí málem srazila z kola, ale nemusela mě titulovat vypelichanou husou - to bylo dost přitažené za vlasy. Dokonce i lidé kolem kroutili hlavou, co je to za babu, že tak vřeští. Pár minut jsem měla chuť jí nakopnout do kola, ale rozmyslela jsem si to, protože by určitě následovaly další nadávky a v jejím případě bych se nedivila, kdyby zavolala policii. 

Po patnácti minutách jí naštěstí nadávky došly a nechala mě jít. 

Potom se mi povedlo narazit do pouliční lampy - a to jsem ani nezírala do telefonu a neměla sluchátka v uších. Prostě jsem se tak zamyslela, že jsem ten sloup jednoduše přehlédla a - bum - narazila do něj. Určitě budu mít na čele giga modřinu.

A raději ani nepočítám, jak se mi povedlo na široké ulici šlápnout do jediné hromádky od psa, která tam na mě vysloveně číhala. Samozřejmě neberu ohled na to, že jsem měla na sobě tenisky, které jsem koupila včera.

Pokud mě nějaký člověk pozoroval celou cestu, musel si myslet, že jsem zdrogovaná nebo šílená. A ani bych se mu nedivila. 

Holt den blbec, je den blbec. 

Ani doma jsem Krásce nic neřekla. Původně jsem jí chtěla říct, že se mi povedlo porazit yoma, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože jsem si jistá, že by mi vynadala, že jsem se nechala chytit, na což mě dost výrazně upozorňovala. Sama nechápu, proč prostě nerozhlásí po celé zemi veřejné nebezpečí a byl by klid. 

Párkrát se mi stalo, že mě načapal nějaký běžec, nebo jedna žena při procházce v době, kdy jsem yoma ničila... ale nedokážu uhlídat všechno že jo... po momentu překvapení a ječení, započala fáze vysvětlování... 

...po chvíli vysvětlovaní začala typická fáze popírání... označili mě za blázna, což mě akorát rozčílilo ještě víc. Člověk se je snaží chránit a oni mě označí za blázna?

I když...

Před dvěma lety bych reagovala úplně stejně. 

Existence divných stvůr, které vysávají životní energii? Holka, která jako jediná dokáže tyhle potvory zničit? Vyvolená? Jasněě... to je přece úplně normální. Kam se hrabe Buffy, přemožitelka upírů a její teatrální úvodní znělka ze hřbitova. Asi bych měla kontaktovat nějakého režiséra, aby můj život zdokumentoval - byl by z toho trhák.

Jenže je úplně něco jiného vysvětlovat tuhle silně přitaženou situaci někomu cizímu, a někomu, koho potkáváte vlastně skoro denně. Charlie je navíc docela populární na naší škole, takže by jeho možné řeči mohly vyvolat otázky.

Když nad tím tak přemýšlím... vážně jsem se nechala chytit? Podle reakce Charlieho bych neřekla, že by něco viděl. Přece by něco řekl, kdyby něco viděl ne? A kdyby něco viděl, tak by křičel, nebo ne? Kdyby křičel, tak bych to slyšela, ne?

Přesně takovéhle zmatené myšlenky mi lítají hlavou od včerejška a nedají mi spát.

Určitě by něco řekl, kdyby něco viděl nebo slyšel. Hotovo. Diskuze ukončena!

Ucítím loket Jacka v mém boku a zaskučím bolestí ,,co je?" vykřiknu nahlas, čímž k sobě strhnu veškerou pozornost. Několik studentů se po mě ohledné a jedna spolužačka se dokonce usměje. Učitelka tělocviku nasupeně dá ruce v bok a zpraží mě pohledem z opačné strany tělocvičny, kde právě stojí ve své teplákové soupravě s píšťalkou na krku.