Božské tři: První

Část 55: Božský strejda

Po hodině historie jsem si sbalila všechny věci, hodila tašku do skříňky a bez vysvětlení vypadla ze školy. Ignorovala jsem i své přátele, kterým jsem slíbila společný čas v cukrárně. Dokonce jsem nevnímala ani hlídače školy, jehož křik ohledně opouštění školní budovy v době vyučování, by za běžných okolností zastavil i parní lokomotivu. Dnes ale ne... I kdybych měla vytrpět další školní trest za opuštění školních pozemků, musela jsem se jednoduše dostat pryč. 45 minut druhé světové války by pro mě za normálních okolností byla docela zábava, ale dnes ne. Dnes jsem místo písmenek v učebnici viděla tmavý dým kolem Charlieho a zářivé světlo kolem Deana. Mozek mi šrotoval na 450 otáček a nedokázala přijít s rozumným vysvětlením.  To, že jsem divná, na to jsem si už zvykla, ale... co Dean a Charlie... 

Celou cestu jsem běžela, dokud jsem nedoběhla do garáží mého domu, kde mám zaparkovanou svou milovanou motorku. Nasedla jsem na ní a pelášila pryč mimo město. Ignorovala jsem rychlostní omezení, veškeré dopravní značení a semafory, takže očekávám v zítřejší poště hromádku pokut, ze kterých bude mít babička velkou radost. Uháněla jsem několik desítek kilometrů, dokud jsem nezastavila v lese poblíž dálnice vedoucí z Downfieldu. Kolem toho lesa jsem jela pouze jednou v životě, když jsem se do Downfieldu stěhovala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že toto místo dobrovolně vyhledám. Jiné místo mě však v té rychlosti nenapadlo. Potřebovala jsem být sama. Posadila jsem se na pařez u lesní cesty, kde sedím i teď po dobu asi dvou hodin. Zadek mi mezitím zkameněl a teplý větřík si hraje s pramínky mých vlasů. 

Nadechnu se čerstvého vzduchu a užívám si okolního ticha, které mi začíná už tak trochu lézt na nervy. Zavřu oči a seberu kámen ze země, který si prohlížím jako nejcennější diamant světa. Je tak hrbolatý a hrubý. Stisknu ho v dlani a z dlaně se mi spustí jemný poprašek. Rozevřu dlaň a z kamene nezbyde nic víc než pár hrudek. Má síla stále roste. Vyzváněcí tón už poněkolíkáté protrhne ticho. Otupěle vytáhnu telefon z kapsy a několik vteřin zírám na Deanovo číslo blikajicí na prasklém displeji. Po pár vteřinách mobil utichne. Neuběhne ani deset vteřin a na displeji začne svítit Charlieho číslo. Usměju se a telefon hodím na vedle pařezu na zem do mechu.

„O'Connerovi... Dean a Charlie..." vyslovím nahlas ta dvě jména jako modlitbu. Zvednu hlavu a nasaju čerstvý vzduch. Zavřu oči a soustředím se. „Ty mi asi neřekneš, co se tady děje že?" Nechám oči zavřené déle než je obvyklé a opět otevřu oči otevřu. Do zorného pole mi padnou dva mraky pohupující se po obloze jako dvě kolébky. 

„Nechtěl jsem tě vyrušovat při meditaci." Ozve se mi opětovně.

Usměju se. „Co to meleš? Jaké meditaci?"

„Posezení v přírodě v naprosté tichosti! Činnost velice prospěšná tvému duševnímu zdraví, kterou jsem u tebe doposud nezaznamenal, proto jsem si nedovolil tě vyrušit."

Protočím oči. „Tak tohle jsem zrovna nedělala..."

Nastane ticho.

Zrakem sjedu na blízký strom, po jehož kmeni se právě teď dobývá veverka na vrcholek. Při šplhání má ocásek ve vodorovné poloze a na moment stočí pohled na divný výmol v kmeni než se znovu vydá na svou výpravu do korun stromů. Výhled na strom si zakryju rukou a prohlédnu si své prsty, dlaň a zápěstí, ze kterého si sundám babiččin náramek. Na okamžik mě udeří silná levandulová vůně, jejíž vůně mě přinutí k úsměvu. S opatrností si náramek zastrčím do kapsy u kalhot. Pozoruji své zápěstí se zájmem. Nikdy jsem si ornament pořádně neprohlédla, protože mi neustále připomínalo, že můj  život nebude už nikdy jako dříve. Že skončil můj život nejoblíbenější holky na škole, že se ke mě má nejlepší kamarádka otočila zády, že jsem se stala vyvrhelem školy, že mě zavrhl vlastní otec... všechno tohle mi ten ornament připomínal... tahle značka pro mě vždy byla kletbou s neskutečnou tíhou.