Božské tři: První

Část 56: Rodina vs Povinnost

Bouchnutím dveří ohlásím svůj příchod osobě rozvalující se na mém gauči. Okamžitě se ozvou spěchající kroky mířící přímo ke mě. Po necelých deseti vteřinách se objeví v předsíňce silueta nasupené Angely, jejíž výraz by se dal přirovnat hladové tygřici. Je oblečená do společenských kalhot a bílé halenky jako agent FBI. „Kde jsi byla? Celý den se neozveš, nezvedáš telefon. Jsou skoro tři hodiny ráno. Musíme okamžitě vyrazit. Yoma začali hromadně útočit! Z města se stal jeden velký chaos." Její přísný tón se mi v hlavě ozývá jako bubenický koncert. 

Odhodím klíčky od motorky na poličku vedle dveří. Jak se dalo čekat... Už po cestě domů jsem věděla, že se něco děje. Nepotkala jsem ani jednoho studenta potulujícího se po městě s alkoholem v ruce. Bary byly zavřené a rachot z místních diskoték úplně utichl. Liduprázdné ulice a potemnělé ticho, nesoucí se po celém městě mě na to dostatečně upozornilo i bez pálení mého zápěstí. Několikrát jsem se zastavila na semaforech a měla pocit, že projíždím duchařskou oblastí, kde právě probíhá vymítání démonů. Nikde, nikdo. Všude kolem se táhlo tíživé a nekončící ticho. Obloha potemněla a ani měsíc nedokázal vyslat dostatek světla, aby tmu prolomil. Celá scenérie připomínala výňatky z dílů Supernaturals. Několik párů očí jsem zahlédla za okny rodinných domů a paneláků. Také obsluhy v sámoškách a restauracích nevypadaly, že by zaznamenaly nějakou změnu, ale... nikdo z nich nebyl na ulici. Ulice byly vylidněné. 

Unaveně zvednu hlavu a setkám s Angelinýma studánkovýma očima. Přeruší své kázání, zpozorní a prohlídne si mě od hlavy až k patě. Musím vypadat opravdu neodolatelně. Jsem celá promáčená a mé vlhké vlnité vlasy se mi lepí na obličej. Dokonce ani zpáteční jízda na motorce je nedokázala kompletně vysušit. Boty to však schytaly nejvíc. Cákance na podlaze, které za sebou nechávám jako odznaky cti, se táhnou po celé chodbě až k mým dveřím. Uklízečka ze mě bude mít radost. 

Dole na recepci se na mě dívali jak na bezdomovce, který právě zažil hurikán. Pár vteřin mi nahlíželi přes rameno, zda se venku nespustil liják, kvůli kterému by měli postavit zátarasy proti možnému průniku vody do budovy. 

„Co se stalo?" Zpozorní patronka a svůj skenující pohled zastaví na mém obličeji.

Odhodím zablácené boty do kouta. Přihodím k nim i helmu od motorky, která by si taktéž zasloužila vyčistit. Unaveně si promasíruji rameno a s nezájmem projdu kolem Angely. „Byla jsem se projet." 

„Vzala jsi to přes rybník nebo co?"

„Dobrý... tvůj humor začíná znít přirozeně." Usměju se a zamířím přímo do kuchyně. Ve skříňce se sladkým nic nenajdu, proto se vrhnu na ledničku. Po chvíli šmátrání najdu přesně to, co jsem hledala - jablečný džus. Aniž bych se obtěžovala se skleničkou, vyklopím do sebe polovinu obsahu krabice. Nával sladkého mi dodá sílu do mého zmordovaného těla. Seberu sendvič a posadím se na barovou stoličku, abych nezašpinila koberec v obýváku. Strhnu obal a hladově se zakousnu. Žaludek konečně přestane vydávat ty příšerné zvuky, které by se daly přirovnat skučení hladového medvěda.

„Děkuji. Každopádně... takto bez ohlášení odejít ze školy a neozvat se několik hodin považuji za velice nezodpovědné." Postaví se naproti mě se založenýma rukama. Měsíc za oknem jí ozáří jako svatý obrázek a její silueta tak vytvoří tmavou šmouhu v potemnělém pokoji. Oči se jí rozzáří jako studánka a zorničky změní tvar.

Přikývnu a odlepím si několik pramenů z tváře. „Beru na vědomí!" Zhltnu další kus a odhodím obal do koše. Angela moc dobře ví, že mi vadí, když na mě zírá při jídle, proto se zřejmě nepohne ani o milimetr. Chce si za každou cenu získat moji pozornost. Vypiju zbytek džusu a krabici taktéž odhodím do koše. Kouknu na přetékající koš a poškrábu se na hlavě. „Asi bych měla  vynést koš."