Božské tři: První

Část 40 Ezy: Nepovedené dopoledne

Rozrazím dveře do třídy tak silně, že se probere i borec, kterého jsem viděla vzhůru snad jenom o obědové přestávce. Moji přátelé v lavicích u okna se na mě povzbudivě zadívají jako to dělají vždy, když dojdu pozdě. Priscillinu poznámku ani neberu na vědomí a schváceně dopadnu na židli vedle Deana. Unaveně si přitáhnu Deanovu ruku s hodinkami a ujistím se, že mám stále dvě minuty do zvonění. „Super... stihla jsem to." Rozvalím se na stůl a nabírám dech.

Vstávala jsem asi před dvaceti minutami, ospale mrkla na budík a překonala svůj poslední rekord v dopravení se do školy v krátkém čase. To samozřejmě zapříčinilo, že jsem se ani nestihla učesat. Vlasy mi odstávají na všechny strany a tričko, které jsem vytáhla ze spod skříně je nehorázně zmačkané. Silně pochybuji, že dneska budu co k čemu, protože jsem unavená jak hovado. Myslím, že mému stavu odpovídají i černé kruhy pod očima. Do postele jsem se dostala až v 5 ráno. Ten včerejší yoma patřil mezi ty starší, takže jsem se s ním crcala snad celou noc než se mi povedlo ho bodnout do „srdce". Nejdřív si se mnou hrál na kočku a myš. Naháněla jsem ho po podzemních garážích, kde využíval stínů, aby se dobře skryl. Věřte mi, že hrát si na honěnou s nechutnou potvorou nepatří zrovna do mého "to do list". Měla jsem pár chvil, když jsem myslela, že se na něj vykašlu. Nakonec se mi ho povedlo dohnat v druhém podlaží, kde jsem se do něj pustila s hodně napruženou náladou. Přísahám, že mé sebevědomí o zlepšujících se dovednostech včera dostalo pořádně na zadek. Opravdu jsem měla pocit, že jsem spíš dostávala na frak já, než abych já mu uštědřovala rány. 

Má oblíbená kožená bunda zůstala celá - poprvé za dobu, co bojuji s yoma, jsem si nezničila bundu nebo tričko. Bála jsem se, že se s ní budu muset rozloučit, ale naštěstí byla ušetřena. To se nedá říct o mých džínech. Mám další vypálenou díru na stehně.  Povedlo se mi při naší menší hře zasáhnout yomu kolenem do tlamy. Naneštěstí ve stejném okamžiku vypustil ty jeho sliny a bylo po zábavě. Džíny leží v mém koši na prádlo a přemýšlím, zda je vůbec vyhazovat. Teď je móda různorodá a díry na kalhotách se stále ještě nosí. V roce 2017 bych měla asi větší úspěch než teď, ale nevadí.

„Zaspalas?" Dobírá se mě můj super soused, na jehož svalnaté tělo myslím vždy, když zavřu oči.

Seberu své zničené tělo a z posledních sil vytáhnu sešit do matiky. „Ne vůbec... jenom jsem si ráno dávala rande se svou postelí..." Protočím oči otráveně a zívnutím otevřu chlebárnu na celé kolo. 

Ozve se smích. „Jsi fakt od rány, když jsi nevyspalá."

„Jsem ráda, že se dobře bavíš... Budu si to pamatovat. Až se naučím plavat, budeš první koho utopím."

Nahne se ke mě dost blízko, abych ucítila jeho vůni. „Už se nemůžu dočkat Esperanzo."

Chci ho okřiknout ať nepoužívá mé druhé jméno, které používá pouze babička, ale do třídy vejde paní Morganová s převelice dobrou náladou. Usmívá se od ucha k uchu a dokonce ji ani nenaštvou natáhnuté nohy jednoho žáka v přední lavici, přes které se div nepřerazí. Je to až nadpozemky dobrá nálada, která vždy znamená pohromu pro můj index na známky. Při každém kroku si div nepovyskočí jako malá holka. Ty její popelníky na očích s každým krůčkem sjedou z jejího nosu níž a níž. Už několikrát jsem měla choutky jí ty brejle přilepit k hlavě. Morganka položí učebnice na stůl a odkašle si. „Milí studenti, přeji Vám krásné dobré ráno." Všichni jednohlasně odpoví... až na mě. K tomu krásnému bych měla určité výhrady. „Určitě se těšíte na dnešní odpolední událost, proto si dnes dáme oddychovou hodinu, aby si naši šampioni odpočinuli." Při těch slovech mrkne směrem k Priscille, která se nepřirozeně napřímí a nakloní hlavu jako anglická kněžna. Minulý týden jí sundaly obvaz z ruky a od té doby mám chuť jí ruku strčit do šrotovačky, protože se neustále hlásí v hodinách.