Božské tři: První

Část 22 Ezy: Host

Už podruhé po několika dnech se probouzím v měkké posteli na neznámém místě. Ne že bych zrovna nebyla zvyklá se probouzet na podivných místech, ale většinou je to po těžkém boji někde v křoví a ne v měkkých postelích. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem se probudila na soukromém pozemku jednoho starého páru, který měl dost velké starosti o své brambory, na nichž jsem právě spala. Řekněme, že jsem měla dost problémů při vysvětlování, že jsem se jim nesnažila brambory ukrást, ale jenom jsem tam spala. Kdybych nevěděla, že brambory nedýchají, věřila bych tvrzení, že můžou být pro někoho jako rodina, protože přesně tak se ti dva staříci chovali. Brambora důležitější než člověk. 

Nemůžu holt za to, že když se vyčerpám v boji tak totálně odpadnu. Stejně rychle jako síla přijde, tak i rychle vyprchá. Asi bych se měla zeptat Krásky, zda se s tím nedá něco dělat, protože jsem pak celá rozlámaná ze spaní na zemi.

Ale probouzet se v posteli... musím to brát jako poměrně příjemnou změnu. 

Otevřu oči a první co uvidím je bílý strop. 

Zase ošetřovna... zanadávám a pokusím se posadit, ale projede mi celým tělem štípavá bolest. Prkenně se zastavím a zaskučím. Kdybych řekla, že mě bolí celý člověk, určitě bych nepřeháněla. Kotníky a vnitřní strana nohou mě pálí od bolesti. Bojím se podívat na ruce, které také musí vypadat příšerně, ale bohužel se mi to nepovede. Ruce mám kolem kloubů obvázané obvazem. 

Po asi dvouminutovém snažení se vyškrábu do sedu a div mi nespadne brada.

Tohle nebude ošetřovna. 

Uvědomím si, že jsem v moderně zařízeném pokoji do šeda a bíla. Vedlejší stěna vedle postele je natřena do tmavě šedé barvy, která nijak neubírá pokoji na světlu díky velkému bílému oknu s bílými závěsy, táhnoucí se skoro přes polovinu stěny. Okno do místnosti pouští až nepřirozeně ostré světlo, které dopadá na zem a vytváří světelný závěs mezi postelí a zbytkem pokoje. Vedle okna zpozoruji jednoduchý pracovní stůl s giga obrazovkou od počítače a pohodlným křeslem. Na stole se válí několik papírů a moje taška s telefonem. Na stěně naproti visí zajímavý obraz přírody v barvách, ladících k tomuto pokoji.

Opatrně se podívám na druhou stranu pokoje, kde kromě malého basketbalového koše, skříně a pootevřených dveří do koupelny nic není. Teda pokud nepočítám pár kusů oblečení poházených na zemi a dva menší gumové míčky pod košem. Tak nějak mi to kazí image celého pokoje. Ale jinak to není špatný pokoj, jenom...

... kde to sakra jsem?

Vzpomenu si na Krásku, ale nikde ji nezahlédnu. 

Vzala do zaječí...potvora. 

Znovu se pohledem vrátím ke stolu, kde leží můj telefon. Odhrnu přikrývku, která je z velmi příjemného materiálu. Stále mám na sobě svoji sportovní teplákovku s tím rozdílem, že kalhoty jsou vyhrnuté po kolena kvůli obvázaným nohám. Opatrně sesunu nohy přes postel a dopadnu na měkoučký kobereček u postele. Okamžitě se mi podlomí kolena nad tou náhlou bolestí, která mi projede celým tělem. Dopadnu na kobereček dlaněmi a koleny se zapírám - zaskučím bolestí při tom dopadu. Vlasy mi totálně zastíní můj výhled - přesně v takovýchto případech své vlasy totálně nesnáším. Myslím, že takovouhle polohu jsem viděla u své učitelky jógy, když jsem na ní ještě chodila. Tenkrát jsem se jí věčně smála.

Pokusím se zvednout do normální polohy, ale znovu se ozve mé bolavé tělo. Tímhle tempem nebudu potřebovat žádného yoma, abych umřela, protože se díky tréninkům dokáži zamordovat sama. Až se mi Kráska dostane do ruky, tak jí vážně roztrhnu.