Božské tři: První

Část 61 Ezy: V obležení

Vzdálenost, která běžně zabere 45 minut, mi s pohonem božské síly zabrala pouze minut pět. Celou cestu jsem dokázala vnímat okolí mnohem pestřeji a obezřetněji, než kdybych procházela pomalu městem a užívala si scenérie každodenního života zaneprázdněných lidí. Vnímání... čich... sluch... hmat... všechny mé smysly se mi zlepšily o 300 %. Kromě okolního prostředí jsem dokázala rozeznat i jednotlivé detaily města. Spadnutá vidlička na zemi v jednom rodinném domě, rozsícené světlo na záchodě, skřehotavé zvuky papouška v kleci, otevřené okno v obýváku, sponka ležící na zemi... věřím, že bych dokázala najít i jehlu v kupce sena, kdyby bylo potřeba. Každou další sekundu se mé smysly zlepšují a dokáži vycítit více věcí. Je to neuvěřitelný zážitek. Je to jak povolit uzdě veškeré fantazii. Kromě těch příjemných změn jsem však začala vnímat i negativní vjemy. Hlasy zoufalých lidí, jejich prosebné ozvěny, yoma ničící domy, yoma napadající nevinné lidi, veškeré zlo, které bylo na tomto městě napácháno. Celé tři dny mé nepřítomnosti mi prolítnou v hlavě jako trailer filmu. 

Zastavím se u brány školy a podívám se na své zářící znamení, které vysílá do mého těla studené proudy podobající si vlnobití oceánu. Nedokáži ten pocit popsat slovy, ale ležet na dně oceánu může být něco podobného. Né že bych někdy na dně oceánu ležela - rozhodně to nemám v blízké budoucnosti v plánu, ale pocit volnosti, zároveň však osamělosti jsem pocítila pouze při mé snaze neutopit se ve školním bazénu. Nesnáším ten pocit. Zavřu oči a soustředím se na tetování, abych ho deaktivovala. Pocit neomezené moci je sice super, ale nechci používat sílu, kvůli které slyším šumění vody v uších a cítím se jako slizký druh mořské potvory. Nabíhá mi z toho husí kůže. Vlnobití v těle se začne ztahovat zpět do sebe. Trvá to mnohem déle než posledně. Skoro jakoby se síla bránila vrátit zpět do pomyslné klece v mém nitru. Po několika vteřinách znamení přestane zářit. 

Stejně rychle jak mě síla pohltila, mě opustí. Okamžitě zalituji svého rozhodnutí vzdát se dobrovolně síly, která by mi mohla dát velkou převahu nad situací. Nohy mi ztěžknou a mé drobné rány z předešlých bojů se ohlásí. Ovane mě studený vítr, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Oklepu se a překročím práh školní brány. Před školou je neskutečný chaoz, doprovázený zoufalými výkřiky a pravidelnými výbuchy. Jedna ze školních budov má v přízemí vymlácená okna a vyvrácené dveře. Je tu několik desítek yoma, kteří se živí na lidech ležících na zemi. Zahlédnu mezi nimi taktéž starostu a jeho manželku. Oba dva leží bezvládně na zemi a obličeje mají zbarvené do běla. S každou vteřinou jejich barva připomíná mrtvoly. Opodál zahlédnu pár holek z šermířského klubu, jak se krčí u stromu a postupně strácí vědomí v blízkosti yoma.

Usměju se sama pro sebe, když si zpočítám množtví yoma před školou. 27... tohle bude zábava. Prokřupu si krk a uvolním ramena. Polorozepnu si bundu, abych nebyla jak ve svěrací kazajce a pustím se do práce. Seberu nějaký kus dřeva povalující se na  zemi a prvního yoma sejmu jedinou ránou v běhu. Hlava se mu oddělí od zbytku těla a rozzype se na prach. Zadní otočkou se mi povede sejmout dalšího. Tancuji mezi nimi s jediným cílem. Zneškodnit je do jednoho. Úhyb, zásah do hrudi, nebo useknutí hlavy. Úplně se ztratím ve vlastním světě, v němž se nacházím pouze já a yoma. Někteří jsou menší, někteří jsou větší - s těmi mám víc práce, ale nezaleknu se nikoho. Jsem rychlá, mrštná a poháněna... čím vlastně? Nevím, zda jsem se tak někdy vůbec cítila při zabíjení yoma, ale doposud jsem takovou volnost necítila. Nejsem zatížena zbytečnými myšlenkami. V hlavě se mi nepromítají starosti s otcem, nejsem naštvaná na Priscillu, nezajímá mě ani jeden z bratrů O'Conneorvých... prostě nic. Cítím v sobě pouze touhu zabíjet yoma. Je to příjemná změna vnímat pouze jedinou myšlenku a nemít hlavu zavalenou zbytečnostmi. Pocítím náhlou bolest v rameni. Po nečekané ráně do ramene ustoupím o dva kroky vzad. Otočím se a odseknu yoma ruku s šermířským koltem, který najdu na zemi. Překvapivě se podívám na tenký proutek kovu, který je pokryt slyzem. Nečekala jsem, že to vůbec dokáže něco přeseknout. Mé očekávání bylo, že se proutek odrazí od hlavy příšery a budu muset najít jiný způsob, jak se s tím hnusákem vypořádat, ale... překvapit může opravdu cokoliv. Využiji zbraň a zbavím se dalšího monstra poblíž.