Božské tři: První

Část 37 Ezy: Tak tohle určitě nebude fungovat

„Tak tohle určitě nebude fungovat." 

Stojím na pokraji velkého bazénu, který má snad dvě sta metrů v délce. O hloubce raději nechci ani přemýšlet. 

Když mi Dean řekl, že budeme trénovat u něj doma, nemyslela jsem si, že budeme mít k dispozici bazén, jehož velikost by se vyrovnala i malému stadionu. Čekala jsem něco menšího... něco mnohem menšího. Možná nějaký bazének pro děti by mi vůbec nevadil. Nebo třeba menší lavor naplněný vodou pro začátek... Ale tohle???

Měla jsem už tak dost velké problémy se k jeho domu vůbec dokopat. Neustále jsem se přesvědčovala, že to není dobrý nápad a raději se v půli cesty otočila a zamířila zpět ke svému bytu. Po pár krocích jsem si uvědomila, že se musím naučit plavat, otočila se a zase zamířila k jeho domu. Pak zase, že raději ne... a že teda jo... Takhle jsem jednala skoro celou cestu. Lidi, kteří měli možnost mě pozorovat, si museli myslet, že jsem blázen, když neustále měním směry. Jedna starší paní, co seděla na zastánce mě sledovala s tak divným výrazem, že bych se nedivila, kdyby zavolala do blázince. A možná, že taky blázen jsem. 

A po cestě jsem narazila na další problém - plavky. Copak člověk, který nesnáší vodu, bude mít doma plavky? Zavítala jsem do prvního obchodu, kde by plavky mohly prodávat a nechala prodavačku ať mi něco vybere dle jejího vkusu a dá do tašky. Pořádně jsem se na ten kus látky ani nepodívala, protože jsem stále sváděla vnitřní boj, zda vůbec do jeho domu půjdu, ale vím, že měly černou barvu. Prodavačka vypadala velmi natěšeně, když mi tašku předávala. Usmívala se jak tele na hnoji. Mám dojem, že to bylo hlavně kvůli tomu, že mi právě prodala pěkně drahý kus oblečení. Až budu příště nakupovat, nebudu si jako náhodný obchod vybírat Luis Vuitton.

Po asi hodinové chůzi, která by mi normálně zabrala necelých 30 minut sem konečně dorazila ke dveřím O'Connerových. Otevřel mi sluha, kterého si pamatuji ze včerejška. Se slovy. „Jste očekávána," mě provedl skrz celý dům. A že to byla procházka. Při té poslední party mi nepřišlo, že by ten barák byl tak velkej. Nesčetné množství dveří a salónků mě začalo přivádět k úvaze, zda jsem se neocitla v sídle Draculy. Když sluha otevřel dveře vedoucí do sklepa?, začínala jsem si přemítat všechny chvaty sebeobrany, které jsem se kdy naučila, protože kdo sakra má bazén ve sklepě? Po pár schodech se mi začala otevírat neskutečná podívaná.

„No do háje... tak tohle určitě nebude fungovat." Vyšlo ze mě, když jsme sešli dolů a rozprostřela se přede mnou velká prosklená plovárna s výhledem do zahrady. „To kolik tenhle barák má pater?" Zeptám se sama sebe a udiveně zírám kolem dokola. Myslela jsem, že kromě přízemí, má tenhle dům jenom jedno patro. Koho by napadlo, že je ještě něco takového pod samotným domem. Nebo to není pod domem a přízemí je vlastně první patro? Nebo... kurník, kde to sakra jsem? Rozsáhlý bazén se táhne po celé délce. Stejně jako školní bazén je i tento ve stejné rovině se zemí, takže voda pravidelně odtéká z okrajů na podlahu. Na kratším okraji jsou umístěny dva stupínky pro skoky a z každé strany jsou schůdky. Podél prosklené stěny vedoucí do zahrady jsou vystavěná lehátka lemovaná dekorativními palmami a malými stolky. Na opačném konci zahlédnu menší koutek se saunou. 

Přistoupím ke sklu a zadívám se ven. Krásně udržovaná zeleň mě totálně oslní. Celá pravá strana zahrady je dekorována do stylu japonských zahrad. Bonsaje a perfektně zastřižené keříky lemují dokonale vyhrabanou cestičku z kamenných podstavců. Některá místa jsou nahrazena zenovými zahradami, doplněná dekorativní lavičkou pro meditaci. Pravá strana zahrady plynule přechází do levé části, kde zahlédnu menší hřiště s basketbalovým košem s předpřipravenými míči. Člověk by si řekl, že je to možná šílená kombinace - japonská zahrada a hřiště, ale zahradní architekt to vymyslel tak, že to nevypadá vůbec špatně.