Božské tři: První

Část 25 Ezy: Trable v ráji

,,Tvoje jediné štěstí je, že jsi zatím žádného schopného yoma nepotkala. Jsem si bezmezně jistá, že by jsi v opačném případě byla dávno mrtvá!" opře se do mě Kráska. Její obličej neukazuje žádné emoce, nebo náznak, že by na mě byla naštvaná, což mě vytáčí ještě víc. 

Nejradši bych jí vyhodila z bytu, protože se rozvaluje na mém gauči, jí moje jídlo, nosí oblečení, které jsem koupila - což mi nijak nevadí, peněz mám dost. Ale co mě štve je, že strká nos do všech mých záležitostí. Připadám si jak pod dohledem nějakého gestapa. Dokonce volala do Tamařiné kliniky, aby mě povolala na trénink, na který teď podle Krásky zhola kašlu. Částečně se zlobí asi oprávněně, ale na druhou stranu asi nechápe, že rozedřená kůže se nehojí dva dny, ale klidně i měsíc. 

Ale co hůř, ona řekla Tamaře, že je moje sestřenice, a že musíme vyřešit neodkladnou rodinou záležitost. Když mi to Tamara říkala, že si nemusím dělat starosti s útulkem, že to tam zvládne, že se klidně můžu vrátit domů za sestřenicí, civěla jsem na ní jak na tříhlavého psa z Harryho Pottera. Při příchodu domů jsem řádně třískla dveřmi, abych Krásce dala najevo, že mě její zasahování do osobních záležitostí hodně vytáčí. 

Teprve včera jsem konečně mohla sundat obvazy z rukou. Sama jsem byla překvapená, když jsem viděla ruce bez jediné ranky a strupu - úplně se vyléčily. Chvíli jsem na ruce zírala jako magor, ale babiččiny masti dělají prostě zázraky. Kráska to zjevně pojala jako znamení, že už můžu trénovat a začala mě bombardovat, že bych měla začít něco dělat.

Stojím několik kroků od gauče a nepolevuji v přímém pohledu. Moje nadávky, že vyrušovat mě při mé práci, jí nijak nezasáhly. Pořád má na obličeji ten stejný poker face.

,,Myslím, že i bez tebe se mi vedlo docela dobře. Možná, že jsem zatím nepotkala žádného silného yoma, ale povedlo se mi porazit všechny, se kterými jsem se potkala." Cítím své vnitřní vítězství. 

,,Kolik?" zeptá se jak robot a zvedne hlavu.

,,Co kolik?"

,,Kolik jsi jich zatím potkala?" postaví se.

Zamyslím se. Když započítám i toho prvního z oslavy mých narozenin. Toho, co mi utekl - no o tom bych se v této situaci raději neměla zmiňovat. Toho jednoho jsem naháněla pěkně dlouho - to byl taky poslední, na kterého jsem narazila ,,dvacet, možná dvacet jedna," odpovím hrdě, ale okamžitě se zarazím, když vidím obličej Krásky.

,,Nepředpokládá jsem, že jich bylo více..." udělá takový ten obličej, který vytočí úplně každého.

,,Je mi úplně u prdele, zda jsem podle tebe zbytečná. Nemám náladu podstupovat trénink, při kterém si doslova sedřu kůži. Buď ho přizpůsob tak, abych to přežila, nebo odsud vypadni!" vyštěknu na ni podrážděně.

Seberu bundu ze země, kam jsem jí před chvílí hodila ,,jdu ven a opovaž se jít za mnou. Je mi úplně ukradený, zda jsi nějaký patron či co. Do mého soukromého života nebudeš strkat nos!!!"

Bouchnu dveřmi a u výtahu nenápadně pozoruji, zda z mých dveří náhodou někdo nevyjde... naštěstí jsou stále zavřené. Aspoň, že má dostatek rozumu, aby mě neprovokovala v tomhle rozpoložení.

 Odkdy se můj byt stává útočištěm? Od doby, co jsem se sem přestěhovala, jsem měla svůj byt za posvátnou svatyni, kam jsem se opravdu moc ráda vracela. Je tam krásný výhled na celé město a hlavně klid. Teda byl tam. Kráska se uvelebila ve svém pelíšku v obýváku před necelým měsícem a můj posvátný klid skončil. Kromě toho, že mě nutí neustále trénovat, tak mi vyčítá, jak jsem nepřipravená a neschopná.