Božské tři: První

Část 42 Ezy: Praví přátelé

Včera jsem nešla do školy. 

Babča mě přemlouvala, abych do školy šla, ale moje nohy mě neposlouchaly. Poté, co jsem vylezla z postele, jsem se nedokázala odhodlat jít tím směrem, kde stojí moje škola. Místo toho jsem strávila celý den v útulku, kam jsem ráno došla a až do večera dělala vše proto, abych nemusela zaměstnávat mozek. Tamara si asi všimla, že nemám moc dobrou náladu, protože na mě kromě pozdravu nepromluvila. Párkrát jsem jí nachytala, jak se na mě starostlivě dívá, čímž jenom potvrdila mou domněnku - že mám skvělou šéfku. Angela mě taky nechala na pokoji. Dokonce po mě nevyžadovala ani večerní trénink, který neodložila ani v době, kdy jsem byla nemocná. Buď se její dovednost "ohleduplnosti" konečně rozvinula, nebo se jednoduše domyslela, že bych jí taky mohla dát po čumáku, kdyby mě moc otravovala.

Telefon jsem si vypla hned ráno, abych nemusela snášet nával hovorů, který začal hned poté, co jsem se vrátila s Angelou domů z turnaje. Dnes ráno jsem se odhodlala telefon zapnout. Kromě telefonátu od babičky, na který jsem okamžitě reagovala, aby neměla strach, mi na displeji blikalo 27 zmeškaných hovorů od Jacka, 13 od Joyce a 11 od Karen. A visela tam ještě jedna zpráva, kterou jsem vůbec nečekala... od Deana. S prstem těsně nad displejem jsem zírala na oznámení na obrazovce... vydržela jsem tak skoro 15 minut. Nakonec jsem mobil dala do kapsy a nechala zprávu neotevřenou.

Dnes je sobota a každou sobotu si kolem 9 hodiny dopřává naše čtyřčlenná grupka kávové hody, většinou doplněné sladkými dortíky s vanilkovou náplní. Když jsem stála před kavárnou s rukou na klice, přemýšlela jsem, zda se neotočit a nevypařit se do jiného státu, ale nakonec jsem tu kliku zmáčkla. Zadrnčení zvonku nad dveřmi mi dnes připomíná zvuk hlučného gongu, ohlašující válku.

Nejistě zamířím ke stolu, kde už všichni tři sedí nad svými hrnky s kávou. Karen  kávu nepije, proto si vždy dává vanilkovou čokoládu se šlehačkou posypanou čokoládovými hoblinkami, kterou jsem po ochutnání označila za nechutně sladkou břečku. Tohle oslovení jejího oblíbeného pití však raději od té doby nepoužívám, protože bych nerada viděla svou hlavu v blízké popelnici. Karen je na svůj lahodný drink velice pyšná a jakékoliv hanlivé výrazy snáší velice citlivě.

Všichni tři o něčem natěšeně debatují do doby, než se jim dostanu do zorného pole. Stočí ke mě pohled, čímž znervózním ještě víc. Lehce se usměju, ale okamžitě se vrátím k běžnému výrazu. Otřu si dlaně do džín a ruce raději zastrčím do kapes kožené bundy. Snažím se ze sebe něco dostat, ale jediné, co ze mě vyjde je brkotavé „ahoj."

„To je taky dost. Už jsme mysleli, že ses na nás vybodla." Kývne Joyce směrem na volnou židli, kde už na mě čeká moje americano s dortíkovou náloží. Překvapeně zamrkám na mou obvyklou objednávku, kterou jsem dnes nečekala. „Tohle je..."

„Vidíš já ti říkal, že bude chtít raději čokoládové suflé." Zašklebí se Jack s plnou pusou od vanilky na Karen.

Zavrtím hlavou. „Vanilkový dort je v poho. Díky." Obdařím všechny tři křečovitým pohledem a uvelebím se do dřevěné židle, jejíž opěrka mě dnes nějak tlačí. Ruce vyndám z kapes a znovu si je začnu třít do džín. Dojde mi, jak moc jsem nervózní. Za poslední dva roky jsem nebyla tak nervózní jako teď. Možná proto, že mi doposud vůbec nezáleželo na tom, co si o mě kdo myslí. Bylo mi prakticky jedno, jestli mě mí spolužáci nenáviděli, báli se mě, nebo mě milovali. Jednoduše jsem chtěla přežít další školní den, jehož součástí většinou byly nadávky a pošklebky na mou osobu. Často jsem se setkávala i s dalšími formami šikany, ale totálně jsem všechny ignorovala. Většinou mě má únava nedovolovala k jakékoliv formě rebelie.