Božské tři: První

Část 75 Ezy: V pozadí III

..

.

..

Do uší mi dolehne podivně známá ozvěna. Rozespale otevřu víčka, ale okamžitě je opět zavřu. Ta ozvěna křičí moje jméno. Proč? Proč mě ruší.

Co to je za hlas? Zaposlouchám se do ticha, narušované mužským hlasem. Intenzita a dozvuky hlasu ke mě doléhají skrz neuvěřitelné teplo a záři, která mě nutí oči otevřít. Vzpírám se tomu světlu.

A proč je mi ten hlas tak známý?

„Esperanzo!!"

Ah... No jistě... To je ten otrava... Dean.

Neochotně otevřu oči a zadívám se na něj skrz bílou clonu obklopující celý nekonečný prostor. Jeho obličej je těsně u mého a z ruky položené na mém čele uniká pronikavé teplo do mého těla. Hřejivé proudy štěstí a záře, jež  ke mě přichází skrz neviditelné pouto, mě naplní ztracenou energií. 

Byly Deanovy oči vždycky tak hezké?

Mé tělo se pohne bez mého vědomí a odstrčí jeho ruku pryč. Dean klopýtne a sotva se udrží na nohou, když si ode mě udělá odstup asi dva metry. S podivem zírám na celou scénu jakoby mi byla neznámá. Proč se mé tělo pohybuje takto? Proč se vůbec pohybuje bez mého vědomí? 

Soustředěně se zadívám na Deana, stojícího proti mě. Je celý udýchaný a vyčerpaný. Vypadá příšerně... přes obličej se mu táhne škrábanec a tričko má natržené u výstřihu. Vlasy má vlhké od potu a je celkově zaprášený jako vandrák. Pohybuje rty, skoro jakoby něco řval, ale dolehne ke mě pouze několik útržků jeho slov. Soustředím se na pohyb jeho rtů, abych mu lépe porozuměla.

Jsi silnější než božskej strejda? O čem to mluví? ... Vykládám si jeho slova špatně? Susanoo je přece na mé straně. On mi pomáhá. Proč bych měla být silnější než on. Nepotřebuji být silnější než on.

„Přesně tak Ezy. Já ti pomáhám. Můžeš klidně zase spát." Zaduní mi hlavě známý hlas, jehož frekvence na mě působí jako pohádka na dobrou noc. Oči se mi opět začnou klížit ke spánku, ale...

Má neovladatelná ruka švihne hbitě mečem, čímž zasáhnu Deana do ramene. Tento pohyb mě definitivně probere z mé ospalosti. Vyděšeně vykulím oči a zírám na svou ruku, ve které svírám meč, kterou jsem právě zranila Deana. A co hůř. Cítím spokojený pocit... Proč se ve mě probouzí pocit uspokojení, když jsem právě zranila Deana. A to celkové pohrdání... odkud se to ve mě bere? Hledím na Deana padajícího k zemi, jak se drží bolestně za rameno. Moje ruka mě opět přestane poslouchat. Napřáhnu znovu ruku s mečem.

„Jsi jak otravný hmyz." Ozve se z mých úst, které se pohybují, ale nejsem to já, kdo mluví. Je to někdo jiný. Někdo, o kom jsem si myslela, že je můj přítel.

„Susanoo!!! Co má tohle sakra znamenat? Proč mu ubližuješ??!" Zaječím a veškerou svou silou se začnu vzpírat cloně, jejíž materiál se začne zahušťovat a táhnou mě více do podvědomí. Buším na její vlákna, ale jsou jsou silnější než cihlová stěna.

„Zlato, no tak... já vím, že mě slyšíš! Jsi silnější než nějaký posahaný Susanoo. Tak se probuď!! Prosím..." Tentokrát se ke mě Deanova slova dostanou zřetelně.

Moje ruka se pohybuje sama od sebe. Zvedne se nad hlavu s mečem v ruce s čepelí namířenou na Deana, který má v očích nepopsatelný výraz.

„DOST! Co to sakra děláš?" Zařvu a ruka se mi zastaví v půli pohybu. „Okamžitě polož meč!!" Nekonečný prostor kolem mě se začne zhmotňovat a silueta strejdy se vynoří těsně přede mnou jako neohlášený duch. S každým okamžikem se jeho silueta zhmotňuje do podoby, kterou si pamatuji ze zahrady.

„Ezy. Neboj se. Já nás zbavím všech tvých problémů. Všechno za tebe vyřeším. Přesně jak jsem ti slíbil. Nemusíš se ničeho obávat." Ozvěna božského strejdy už není jako líbezné pohlazení. Není to ten klidný hlas, jež ke mě celou dobu promlouval. Cítím v jeho hlase zlobu a temnotu, kterou jsem tam doposud neslyšela. Oči má zbarvená do tmavého odstínu a z výrazu obličeje poznám, že tu je sakra něco v nepořádku. Je to opravdu ten stejný člověk?

„Okamžitě přestaň! Poroučím ti, aby ses stáhl zpět. Je to ROZKAZ."

Úsměvný výraz Susanoo se změní na šíleně pohrdavý. „Nezapomínej kdo jsem, holčičko. Nade mnou nikdy nezískáš kontrolu."

Susanoova moc mě silně šlehne do ksichtu. Je to jak nečekaná rána pěstí do břicha. Cítím brnění v ruce, ve které svírám meč. Jeho síla... nedá se jí vzdorovat... 

„Miluji tě Esperanzo."

Srdce se mi rozbuší jako zvon a břiše pocítím nespočet motýlků. Co to právě řekl? A proč mi to vůbec řekl? „To se ještě uvidí." Deanova slova ve mě probudí veškerou mou ztracenou sílu. Zvednu dlaň a dotknu se clony přede mnou, jejíž okraje se okamžitě přesunou k siluetě Susanoo. Obklopí ho a uvězní v pozdí. Hlas, který jsem doposud měla utlumený, znovu nabude původní intenzity, když z plných plic zakřičím. 

„Řekla jsem dost!!!"