Božské tři: První

Část 21 Ezy: Dohoda s ďáblem

Jako velká voda vtrhnu do staré tělocvičny a rozrazím dveře do tajné místnosti, která díky mým zasloužilým školním trestům vypadá mnohem útulněji než předtím. Jak jsem čekala v křesílku se rozvaluje Charlie s telefonem v ruce a něco datluje. Chvíli mu trvá než mě spatří, protože má sluchátka naražená v uších, ale jakmile mě spatří, telefon odloží na parapet a postaví se. Tváří se, jak kdybych ho vyrušila já nevím z čeho.

Nepřekvapuje mě, že je oblečen celý v černém. 

Zadýchaně se opřu o kolena. Právě jsem totiž proběhla celou školu rychlostí blesku. Myslím, že za takový světový rekord by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Taky mám pocit, že jsem po cestě srazila učitelku, protože ten člověk, který padl na zadek a při svém pádu shodil školní sochu po mě řval něco o školním trestu. Ale to je ta poslední věc, která mě právě teď trápí. Stejně si už v této škole připadám jak uklízečka na plný úvazek. 

Po tom malém incidentu v jídelně, kde se do mě Charlie pustil jak dravec do potravy se na mě Dean obořil s tím že. „Vy spolu chodíte?" V jeho obličeji jsem spíše jak šok viděla rozčilení. Jeho krásný úsměv se vytratil a nahradila ho vráska mezi očima, kterou jsem ani netušila že má. Taky se v jeho blízkosti objevila Priscilla, která nedokázala skrýt nadšení z celé situace. Tetelila se blahem a přihlížela z decentní vzdálenosti. 

Protože jsem byla dost v šoku z celého průběhu událostí, tak jsem se nezmohla na slovo. Mám jenom pocit, že mu Charlie odpověděl něco ve smyslu. „Sorry, že jsme ti to neoznámili dřív. Ale neboj na svatbu tě pozveme." Pak myslím Dean rázně kopl do blízké židle, která odletěla přes půlku jídelny a s Charliem udržovali velmi intenzivní oční kontakt.

Po chvíli se Dean vytratil. Priscilla mu samozřejmě byla v patách a něco za ním volala. Pak odešel i Charlie a dost se u toho uculoval. A pak mě stáhla Joyce dolů na židli, aby vyzpovídala, co to mělo znamenat. Vykuleně jsem zírala na svůj rozpiplaný karbanátek v naději, že v něm najdu odpověď, ale pět minut jsem jenom nepřítomně seděla a totálně ignorovala okolí. Skoro jakoby má mysl byla totálně mimo, a možná že taky byla. V soutěž nehybnosti bych určitě vyhrála první cenu. Chtěla jsem kamarádům odpovědět, co to mělo být, ale... sama nemám ponětí, co se stalo, takže jsem rychle vrátila tác, sebrala tašku a pelášila na jediné místo, kam Charlie pravidelně chodí.... sem.

Ukážu na něj prstem a pořád těžce oddychuji. „Co to sakra mělo znamenat?" zeptám se ho a založím si ruce v bok.

„Zapomněla jsi?" sebere telefon a potřese s ním v ruce. „To ty jsi žádala o pomoc."

Nevěřícně zavrtím hlavou a musím vypadat asi hodně směšně, protože se Charlie usměje ještě víc. „Ano, o pomoc. Né o další haldu problémů. Tohle... to..." začnu chodit po tom malém prostoru sem a tam, několikrát si pročísnu rozčileně vlasy. „Tohle teda... jako promiň, ale..." vydechnu a funím jak naspídovanej bejk, zastavím se na místě a rozhodím rukama „...tohle jsem pomocí vážně nemyslela."

Nepřestává se usmívat, což mě rozčiluje ještě víc. O krok se ke mě přiblíží. „Zatím si žádná nestěžovala na problémy, které se týkají mě."

Protočím oči. „Jsem moc ráda, že si celou situaci užíváš. Já naopak se míním zbláznit."

Udělá další krok vpřed, čímž zkrátí vzdálenost mezi námi o několik dalších centimetrů. Podezíravě se mu podívám na nohy a vycítím, že se snaží přiblížit ještě víc. Neustoupím ani o krok, naváži s ním oční kontakt a ani nemrknu.

Vycítí, že se mu nehodlám podřídit, proto jenom pokrčí rameny a nasadí ten jeho lhostejný výraz. „Nemusíš se tak vzrušovat. Je to oboustranně výhodné. Já budu mít klid od té holky a ty budeš mít klid od... no vlastně ode všech."