Božské tři: První

Část 18 Ezy: Nečekaný host

Žena, ano žena. 

Uprostřed mého obýváku stojí žena/holka a rozhlíží se kolem.

A co víc, nahá žena.

Upustím bundu na zem a civím jako blázen, když se ke mě otočí čelem. 10 vteřin na sebe civíme než se konečně vzpamatuji.

„Co to....?" ukážu na ni a totálně zapomenu, že ještě před chvílí jsem byla rozčílená. „Kde jste se tu vzala?" zamumlám. „A co jste zač?" ...pak mi sjedou oči dolů.  „A proč jste sakra nahá?" vypadne ze mě tolik otázek a snažím se jí nezírat na prsa.

Žena, o pár let starší než jsem já, se zvláštně bílou pletí a černými rovnými vlasy po ramena, se mi podívá do očí. Její oči jsou jak studánka. Safírová barva a zvláštní tvar zorniček mě přinutí ustoupit a vzít první věc, na kterou narazím. S plácačkou v ruce se cítím ještě víc neozbrojená než před chvíli. Já mám plácačku? Trochu se zašklebím nad svou nově nabytou zbraní, ale jsem ráda, že mám alespoň něco. 

„Jsem bakeneko, tvůj patron," vyjde jí z pusy klidným, vyrovnaným tónem, což mě přinutí ještě víc zamrkat očima. Pohybuje se velmi elegantně, skoro jakoby nebyla člověk. Dělá malé a promyšlené pohyby, které rozhodně neodpovídají jejímu věku.

„Jaká bake...? Co... to...proč jste tady a..." máchám plácačkou sem a tam. Připadám si trochu jako blázen, ale nejsem si jistá jestli je to to správné slovo. Mám za sebou hodně náročné dopoledne a nejsem připravená na exhibicionisty v mém bytě. 

Pak se něco zableskne na jejím zápěstí. Musím zamžourat, abych si na ten lesk zvykla. Očima sjedu na ruku, kde jí visí malý zvoneček připevněný stužkou. Svěsím plácačku a nevěřícně zírám na zápěstí. Rozhlédnu se kolem. Do pelíšku, který jsem nechala koupit, aby se jí pohodlně spalo. Nikde jí však neuvidím. Dokonce ani na oblíbeném místě na sedačce. Potom se ženě podívám do očí...

„To... to je..." snažím se vybavit, zda šílím, nebo... ne, prostě šílím. Přece přede mnou nemůže stát... ne... ne... ne. Myslím, že ta chlórovaná voda nadělala víc škody než užitku. Zatřesu hlavou a štípnu se do tváře. Nejsem blázen.

Přikývne. „Vaše rasa mě nazývá bakeneko, ale... musím přiznat, že Kráska je přenádherné jméno."

Znovu se rozhlédnu, zda někde nezahlédnu tu malou chlupatou potvůrku, ale marně.

„Naše rasa? ... co?... Jsi kočka..." konstatuji vyjeveně.

Přikývne.

„Ty-jsi-kočka," zopakuji, abych si ověřila, že nejsem blázen.

Přikývne.

„A jsi žena."

Znovu přikývne.

„Jsi kočka i žena," zopakuji a přejdu z jedné strany pokoje na druhou. A zasměju se. Ano, jsem vážně blázen. V hlavě mám příšerný nepořádek. Myslím, že se chlór dostal do mého mozku a způsobil tam nevyléčitelnou poruchu. To bude určitě nějaký druh šoku po dnešních událostech. Chytnu se za hlavu a mumlám si pořád dokola je kočka i žena, je kočka i žena.

Kráska... teda bakenoko se nadechne, ale zastavím ji. „Jsem blázen?" zeptám se.

„Nejsi blázen... jsi božský strážce."

Zasměju se, rozhodím rukama a pokračuji ve svém přecházení po pokoji. „Jo, to to všechno vysvětluje."

„Ještě jsem se neprobudila... jasně... pořád spím... jsem stále v komatu na ošetřovně a tohle je pitomej sen," dloubnu se znovu do tváře a ucítím bolest. ,,Dobře nespím, takže..."