Enemy roommates [1]

3. Spolubydlící

Kai zaparkoval své auto na parkovišti univerzity. Byl tady už párkrát - kvůli přijímačkám a kvůli zápisu. A dnes nastal čas na to, aby se nastěhoval na koleje a začal žít svůj studentský život.

Věděl však, že jeho povinnost pracovat dále pro Anti-X ani po tento čas jen tak nezmizí. Vlastně ani nevěděl, jak bude všechno to učení zvládat dohromady s misemi a tréninkem... ale otec věřil, že to zvládne, a tak měl Kai co na práci.

Vzal z auta na každé rameno jednu velkou cestovní tašku a vydal se směrem k vzdálenější budově, kde bylo ubytování. Už teď při cestě po kampusu míjel různé tváře, které dost možná mohly patřit jeho budoucím spolužákům. Žádný z nich ho však nezajímal. Nějaké studentské párty a podobné události si prostě nemůže dovolit. Navíc je to pod jeho úroveň.

Vešel do budovy a počkal, až na něj přijde řada u vrátnice.

„Vaše jméno?" zeptala se paní v okénku.

„Kai Hatari."

„A občanský průkaz, prosím."

Dal jí svou občanku, aby si mohla přepsat potřebné osobní údaje. I kdyby se však pokusila pátrat v jeho informacích hlouběji, nenašla by žádné spojitosti s Anti-X. Hatsuo Hatari - Kaiův otec - je pro veřejnost jen jeden z mnoha bohatých majitelů firmy. A Kai je jednoduše jeho jediný syn, který má ve své občanské historii pouze dokončení základní i střední školy, pár zájmových koníčků a k tomu přibude tato univerzita.

Celá Kaiova historie spojená s Anti-X v městských záznamech prostě neexistuje. Takže agent s číslem 5 na téhle škole nebude nikdo jiný, než obyčejný student.

Když si Kai vzal občanku zpátky a s novým klíčem se vydal ke svému pokoji v druhém patře budovy, poprvé se zamyslel nad tím, že vlastně ve svém pokoji nebude sám. Na těchhle kolejích jsou totiž pokojové buňky pro dva.

Tiše si povzdechl. Držet své zaměstnání v tajnosti před svým spolubydlícím bude další z mnoha starostí, se kterými se bude muset potýkat. Mohl mít sice pokoj pro jednoho, ale nechtěl příliš vyčnívat. Teď už jen doufal, že mu ten člověk nebude moc překážet.

Zastavil se u svých dveří. Shodou náhod měly číslo 55, což byl rok, ve kterém se Kai narodil. 2055 - jen pět let po té velké události.

Kai si chtěl otevřít studentskou kartou, ale už bylo otevřeno. Tak vzal nejistě za kliku a vešel dovnitř. Ocitl se v malé místnosti, která byla jakousi předsíní pro dva malé pokoje a jednu společnou koupelnu uprostřed.

Než stihl něco říct, otevřely se dveře koupelny, ve kterých se zjevil kluk o trochu vyšší než Kai. Měl střapaté zrzavé vlasy, co mu teď visely ještě mokré kolem hlavy, a bledě modré oči, které Kaiovi připomínaly čistou ranní oblohu. Na sobě měl bílé tričko a přes ramena přehozený ručník. Přistoupil ke Kaiovi a natáhl k němu ruku. U toho se přátelsky pousmál, a ten úsměv Kaie rozhodil ještě více, než jeho náhlé zjevení.

„Jsem André Rekker, ale můžeš mi říkat Andy. No... hádám, že odteď jsme spolubydlící."

Kai přikývl. Byl trochu zaskočený celou touhle situací, ale věděl, že se musí sebrat. Možná ho André svým úsměvem poněkud rozhodil a možná se Kai zamyslel nad tím, jaké by jeho rozcuchané vlasy byly na dotek, ale rychle ty myšlenky vypustil z hlavy. Při tom konečně stiskl Andrého ruku a promluvil formálním tónem, jak byl naučený.

„Jsem Kai Hatari."

André se ušklíbl. „Tak vítej." Pustil jeho ruku a ukázal na levé dveře. „Už jsem si zabral tenhle pokoj, takže ten vpravo je tvůj."

„Dobře." Kai se se svými taškami nemotorně vydal ke dveřím. „A ty... už jsi tu druhým rokem?"

André zavrtěl hlavou. „Nováček. Dorazil jsem tak dvacet minut před tebou."

Kai pozvedl jedno obočí. „A jako první tě napadlo otestovat sprchu?"

André se zasmál. „No... tak nějak. Chtěl jsem udělat dojem, ale... to asi moc nevyšlo."

Kai ani nevěděl, co si o tom myslet.

„Ty jsi jedináček, co?"

Kai se na něj podezíravě podíval. Stačilo pár minut a tenhle podivín uz o něm věděl více, než mu sám řekl. Měl by se před ním mít na pozoru? „Jsem," odpověděl zdráhavě. „Jak jsi to poznal?"

André se ušklíbl. „Vypadáš jako člověk, co je zvyklý mít svůj osobní prostor. No... v tom případě tě nebudu nadále omezovat a vytratím se do svého pokoje, když dovolíš." Protáhl se kolem Kaiovy tašky a s pobaveným úsměvem se zavřel ve svém pokoji.

Kai jen chvíli stál na místě. Potom zavrtěl hlavou a vešel do toho svého.

Nebyla to příliš velká místnost. Měl tu však postel, skříň, poličku, stolek s jednou židlí, a to mu stačilo. I když byl zvyklý na něco víc, i jeho pokoj doma vypadal svou výbavou spíše minimalisticky. Stejně trávil většinu času v terénu nebo v posilovně a tréninkové hale.

Odložil tašky na zem a posadil se na postel. Nechával do sebe vstoupit energii nového prostředí zároveň s uvědoměním, že má konečně své zázemí, nad kterým jeho otec nebude moct rozhodovat. Možná mu pobyt na kolejích platí, ale tím to končí. A Kaie trochu nadchla představa, že by si mohl na stěnu vyvěsit plakát nějakého filmu, jaký by jeho otec označil za hloupý. Ale pak nad tím zavrtěl hlavou. Jeho hlavním soustředěním má být studium, ne hlouposti.

Ozvalo se zaklepání na dveře, ale André stejně vtrhl dovnitř i bez vyzvání. „Hele... asi nemáš propisku navíc, co?"

„Propisku?"

„Jo..." André se poškrábal na zátylku. „Zapomněl jsem si přinýst propisku."

„Jak jsi mohl... to je jedno. Určitě nějakou mám." Kai vylovil své pouzdro a hrábl mezi propisky. Vylovil jednu modrou, kterou nikdy nepoužíval, a dal ji Andrému.

Zrzek se potěšeně usmál, jako by právě dostal celý dort. „Dík!" A zavřel za sebou dveře.

Kai si začal vybalovat věci, ale stejně nad tím stále myslel. „Který idiot si zapomene do školy vzít propisku..." Ale aspoň je to pěkný idiot... A dost. Na co to zase myslí?

Raději přemýšlel, jestli je André ten typ studenta, co od mala používá jen tablety a notebooky, takže se papíru ani nedotkl. A nebo... nebo může být André ten typ studenta, kterého vyhodí už při prvním semestru.

Kai mu nechtěl přát nic zlého, ale skrytě v to doufal. Už teď mu André připadal jako velká distrakce. Kai se však nemohl zabývat studentskými dilematy. Měl by se připravit na učení a hlavně...

Na dopadení jistého zločince zvaného Red-Eye. Protože na tom teď závisí jeho budoucnost.