Enemy roommates [1]

59. Kolaps

Všichni mutanti bojující mezi stěnami vstupní síně nebo před budovou už se dávno buď rozutekli, nebo se nechali chytit agenty. Tou nejhorší možností bylo to, že stále leželi na zemi, aniž by měli šanci ještě někdy vstát.

Mac věděla, že se jí to vymklo kontrole. Dostala se před budovu a byla chycená v boji. Agentů přibývalo a ona musela bojovat bez zastavení, aby se ubránila. Ztrácela však pojem o ohni, který rozpoutala ve spodním patře. Kam až se mohl rozšířit? Ve své vysílačce slyšela pohlední Andrého zprávu, ale potom ji jeden z agentů udeřil do hlavy a o vysílačku v uchu přišla. Asi už na tom ohni nezáleží, pomyslela si. Tahle budova půjde ke dnu tak či tak.

Obklíčili ji agenti s nabitými zbraněmi. Mac se otočila za sebe, ale i tam jich bylo moc. Na jedné straně viděla utíkat jednoho mutanta a na druhé straně viděla, jak agenti zatýkají jiné. Někde dále nakládali do sanitky zraněné agenty, mezi nimi i agenta s číslem dvanáct.

Mac v rukou stále plápolaly plamínky ohně, ale podstatně slabší než na začátku. Něco musím udělat, běhalo jí hlavou. Jenže věděla, že pokud se ještě pohne, agenti vystřelí.

„Jste zatčena,“ prohlásil agent s číslem osm.

Mac se ušklíbla. „Nikdy jsem mu na to neměla kývnout,“ zamumlala si pro sebe při vzpomínce na den, kdy s Andrém poprvé vyrazila do akce. Ráda by si namlouvala, že dokáže rozpoutat takový oheň, co by teď sejmul ostatní okolo. Pravdou však bylo, že byla vyčerpaná. Sklopila pohled a křečovitě se usmála. „Promiň, Fawzi.“

Osmička natáhl ruku se zbraní, která byla nastavená na omráčení. Mackenzie zasáhla elektrická vlna a ztratila pojem o svém vědomí, než dopadla na zem. Její mysl se propadla rovnou do černého prázdna. Kde bude, až se zase probudí?

...

„Neřeknu vám nic,“ zachraptěl ledově Many.

André na něj hleděl s unaveným a očima. Po tváři mu stékal tlustý pramínek krve, která již částmi zaschla. Kai ho podpíral pod rameny a stál vzpříma, na tváři měl kamenný výraz. Pod tím se však skrývala únava a mnoho dalších pocitů.

„Neřeknu vám nic, slyšíte?“ křičel Many. Při pohybu hlavy se mu rozcuchala pečlivě uhlazená kštice. Pár volných pramínků mu teď spadalo do očí. „Tahle budova musí jít dolů! André,“ podíval se na zrzka, „ty to přece chápeš, jsi mutant... vždyť ty jsi to celé začal.“

„Začal jsem porušovat pravidla, Many,“ řekl André klidným tónem, v modrých očích měl únavu. „Ne válku. Válku jsi rozpoutal ty.“

„A ty ji snad nechceš vyhrát?“ Many nechápavě roztáhl ruce s pokrčenými prsty. „Spolčil ses s agentem, jsi zrádce svých vlastních lidí!“

„Andy není zrádce,“ řekl pevně Kai.

André k němu zvedl překvapený pohled. Věděl, že Kaiovi lhal - nebo mu spíš zatajil pravdu. Copak už si Kai nemyslel, že je zrádce?

Many se ušklíbl. „Co ty o tom víš? Sám jsi zrádce toho svého Anti-X.“

„Jenom jsem si uvědomil, co je správné,“ řekl Kai ostře. „Ale tvůj plán to také není.“

„Tak a dost.“ Many se sehnul k zemi a rychle sebral velkou pušku jednomu z mrtvých bodyguardů. „Tahle budova půjde dolů a vy s ní!“ Obrátil zbraň proti stropu, na který začal střílet.

André rychle ustoupil do chodby a Kai s ním. Trvalo jen chvíli, než se část stropu propadla a zatarasila cestu na balkón.

„To je magor,“ odsekl naštvaně André, „teď se tu uvěznil s náma.“