Enemy roommates [1]

48. Mraky

Za okny pokoje už byla tma, záclony lehce zatažené, z Andrého mobilu hrála hudba a jeho pokoj osvětlovala jen oranžová záře malé lampičky. Pokoj se tak zdál útulný, obyčejný, jako dělaný pro dva zamilované teenagery.

André ležel na své posteli s vlasy rozprostřenými po polštáři. Jeho tvář spočívala v Kaiových dlaních a jeho rty se nechávaly zlíbat. Kaiovo tělo částečně překrývalo to Andrého jako peřina, na košili měl rozepnuté tři vrchní knoflíky, ale zbytek André nestihl. Hladkými pohyby pročesával Kaiovy černé vlasy a polibky mu oplácel, ale potom odvrátil hlavu.

Kai se lehce odtáhl. „Co se děje?"

„Děláme tohle, protože opravdu chceme, nebo proto, že se každý snažíme na něco zapomenout?"

Kaie ta otázka zaskočila. Dnešní rozhovor s otcem stále nevypustil z hlavy, ale rozhodl se, že si s tím bude dělat starosti až zítra. Položil dlaň na Andrého tvář a sjel prsty k bradě, kterou nadzvedl a přitáhl si ho k sobě. „Chci tě..." zašeptal, když přivřel oči a začal se k němu opět naklánět.

André se však zvedl, aby se mohl posadit, a tak Kai skončil opřený na jeho hrudníku. I on se sám posadil a opřel se zády o zeď vedle Andrého. Pozoroval jeho hluboké modré oči a André Kaiovy tmavé řasy a v jeho očích něco hledal... ale potom odvrátil pohled.

„Kaii... Co bys udělal, kdybys zjistil, že já nejsem... já?"

Kai se nad tím lehce zasmál. Odhrnul Andrému zrzavý pramínek z tváře. „A kdo teda jsi?"

André ještě chvíli uhýbal jeho pohledu, ale potom se i on pousmál a zavrtěl hlavou. „Zapomeň na to, jen mě zase napadají hlouposti." Podíval se na Kaie. Měl ta slova na jazyku. Jenže něco mu říkalo, že jakmile ta stěna iluzí mezi nimi zmizí, už nikdy se Kaie nebude moct tahle dotknout.

Pozvedl ruku a bříšky prstů lehce přejel po Kaiově tváři, jako by se ten dotek snažil navždycky zapamatovat. Pozastavil se u rtů, u kterých se zastavil i jeho pohled, ale jeho ruka pokračovala k rozepínání knoflíků.

Kai jeho ruku chytil a dal Andrému pusu na tvář. „Možná bychom dneska měli spát každý ve svém pokoji. Potřebujeme se oba pořádně vyspat... a dobrat síly."

André si povzdechl. „Máš pravdu."

Kai položil hlavu na jeho rameno, rukama lehce objal jeho pas, přičemž svými prsty slabě zajel pod Andrého tričko a dotkl se ho na holé kůži.

André se opatrně natáhl pro mobil a potom vybral jinou písničku. „Tahle bude dneska poslední?"

Kai lehce přikývl. „Potom se musíme rozdělit."

André ji pustil, položil mobil zpátky na stolek a lehl si na polštář, přičemž unaveně přivřel oči. Kai se opět položil na něj a prsty pročesával jeho vlasy, zatímco André podřimoval, melodie hrála a vteriny utíkaly jedna z druhou.

Když písnička skončila, Kai se opatrně zvedl a slezl z postele, aby Andrého neprobudil. André si jen ze spánku něco zamručel a Kai se natáhl pro přikrývku, kterou přes zrzka lehce přetáhl. Rozhlédl se po pokoji, jako by se podvědomě rozhodl všechno zkontrolovat, než odejde do svého.

Všiml si, že je Andrého skříň nedovřená a trčí z ní kousek oblečení. Přistoupil blíže a látku černé vesty zastrčil dovnitř, aby ji mohl hezky dovřít. Ještě jednou se podíval na spícího Andrého a potom zamířil do chodbičky, přičemž za sebou zavřel dveře od pokoje.

...

Andrého probudil vlastní budík. Měl dneska krásný sen, a proto ho po probuzení zabolelo, že Kai neleží ve stejné posteli. André s povzdechem zabořil obličej do polštáře, ale po chvíli se přeci jen zvedl a vydal se ke skříni, aby popadl nějaké oblečení. U toho se podrbal v rozcuchaných vlasech.