Enemy roommates [1]

13. Odmítnutí

Když zazvonilo na přestávku, studenti se začali odebírat ke dveřím, ale André s Kaiem zamířili k docentovi, který na ně čekal u učitelského stolku.

Mezitím vypnul projektor, ale potom se k nim otočil. „André Rekker a Kai Hatari, správně? Mám vaše jména poznamenaná, abychom se tomuhle příště vyhnuli. Rozumíme si?"

Kai stál napjatě na místě a v rukou tiskl ramena batohu. „Takže... nám za to neudělíte žádnou důtku?"

„Ne."

Kaiovi se ulevilo. Kdyby něco schytal, otce by to mohlo pěkně vytočit.

Nueva si povzdechl a promnul si místo mezi očima. „Podívejte... Já mám na každou hodinu rozvržené učivo, které s vámi potřebuji probrat. A pokud nemám čas do něj zahrnout i prostor na debatu, tak prostě v hodině žádná debata nebude. Rozumíte?"

Oba rychle přikývli.

„Fajn." Nueva si vzal do rukou svůj notebook. „Těší mě, že vás tohle téma tolik vzrušuje, ale určitě si najdete čas o něm diskutovat i mimo hodiny. A teď, když mě omluvíte, si jdu užít svou bolestně krátkou učitelskou pauzu." Vyrazil rychle do chodby a zmizel za dveřmi.

Kai se podíval na Andrého. Ten mu taky věnoval nepříjemný pohled.

„Co je?"

„Jak ‚Co je?' Ty jsi to začal." Kai se vydal napřed dveřmi na chodbu. „Vůbec nechápu, proč seš takový zastánce zločinců."

„Mutantů," opravil ho ostře André. „Jsem zastánce mutantů. A to proto, že jsou to taky lidé."

„Tch."

„To nebyl pokus o vtip."

„Já se nesměju, jen mi to přijde bizarní."

André ho předběhl a zastoupil Kaiovi cestu. „Tak bizarní? Co je tak bizarního na obyčejných lidských právech?"

Kai protočil oči. „Nechápu, proč seš pořád tak defenzivní. Jsi snad mutant?"

„Nejsem!"

„Tak proč by ti na nich mělo záležet? Jo, možná to kdysi byli lidé, nebo to pořád jsou lidé... Ale jsou nebezpeční." Kai z Andrého nespouštěl pohled. Napětí mezi nimi přímo sršelo, až se kolem nich měnila atmosféra.

André přistoupil ještě blíže. „Ti „zločinci" by ti stejně tak dobře mohli zachránit život."

„Hah. Jak asi? Víme zatím jen o jediném mutantovi, co měl léčivé schopnosti. Jak by mi asi tak zachránil život třeba... co já vím... třeba Red-Eye, hm?"

Andrého zmínka známého zločince zaskočila. Na chvíli uhnul pohledem, ale potom se se zamračeným výrazem zahleděl na Kaie z takové blízkosti, až se ho skoro dotýkal nosem. „Red-Eye by mi určitě zachránil prdel mnohem ochotněji, než ty," zasyčel jedovatě a tiše, aby i na chodbě nepůsobil drama, ale dost hlasitě na to, aby ho Kai dobře slyšel. Potom se prudce otočil a naštvaně se vydal chodbou ke své další učebně.

„V tom se asi shodneme, protože já ti prdel zachraňovat nebudu ani omylem, abys věděl!" křikl po něm Kai, čímž na sebe upoutal pár dalších studentů. Když si to uvědomil, rychle se otočil a vydal se svým směrem. Nechtěl na sebe poutat tolik pozornosti... ale André ho prostě vytáčel, obzvlášť ta jeho naivita a víra v dobro ve všech osobách na tomto světě.

Taky se však zamyslel nad jeho slovy. Asi to byla jen slova do větru, ale Kai z vlastní zkušenosti i vlastního výzkumu věděl, že Red-Eye už několik lidí zachránil, ať to byli mutanti nebo ne. A taky nebyl ani jediný záznam toho, že by někoho zabil. Dokonce i na Kaie kdysi použil své blesky, ale jen v takové míře, co ho neohrozila vážně na životě.