Enemy roommates [1]

37. Obavy

„Omlouvám se za něho...“ řekl Kai trochu rozladěně, když se společně vydali původním směrem ke kavárně.

André se ušklíbl. „Dean... to byl ten samý kolega, který tě obviňoval ze lhaní? Jak jsi mu tehdy řekl, že jsi na kluky.“

Kai se trochu zastyděl nad tím, že si to André ještě pamatuje. „Jo, to byl on.“ Tehdy, když se Andymu s tímhle svěřil, byl pořádně naštvaný. Teď už ho to tolik netrápilo, a tak to byla spíš špatná vzpomínka... ale stále pro Kaie platilo, že má Dean debilní názory. Momentálně z nich byli spíše kolegové než kamarádi, a to Kaiovi vyhovovalo.

André se zamyšleně díval na cestu před sebe. „A ten Dean... on se ti líbil, že jo?“

Kai se na něj překvapeně podíval. „Jak...“

André se ušklíbl. „Je pěknej, to nejde přehlédnout. A taky je to docela... no... nabušený cápek.“

„Ts.“ Kai se při chůzi narovnal. „Taky nejsem žádná vyžle.“

„Hm.“ André se pousmál. „Pořád jsem si ještě nevyplnil to tvé pozvání do posilovny. Teď sice nemůžu, když se pořád zotavuju po operaci, ale... stále to platí, že jo?“

Kai protočil očima. „To se toho tolik nemůžeš dočkat? Vždyť jsme si na to i podali ruce,“ na ukázku zvedl dlaň, jako by to snad byl nějaký důkaz.

André se zasmál. „Máš pravdu, trochu mi to vypadlo z hlavy.“ Ale pravdou bylo, že mu vzpomínka na ten dotek z hlavy rozhodně nevypadla... spíš ten důvod.

Konečně vešli do budovy. Kai vedl Andrého skrze další obchodní dům až do čtvrtého patra. Tam zabočil do Senfredovy kavárny a vedl Andrého na pěkné místo u okna, odkud byl výhled na město. Naštěstí to byla zrovna jiná část města, než právě přeplněné náměstí B.

André naskenoval QR kód a začal projíždět nabídku a Kai to samé, ale u toho se na Andrého díval, jako by mu chtěl něco říct.

André zvedl pohled od malé obrazovky. „Copak?“

Kai se tvářil vážně. „Já jen... abys věděl, Dean už se mi nelíbí.“

André tázavě pozvedl obočí.

„Tím nemyslím, že by nebyl hot... ale uvědomil jsem si o něm pár věcí a došlo mi, že by stejně... že by to prostě nedopadlo dobře. A pak jsem ztratil zájem.“

André se pousmál. „Chápu.“ Opět sklopil pohled k nabídce. „Co si budeš objednávat?“

Kai se podíval zpátky na mobil. „Lattéčko? Asi nic velkého.“

André zamyšleně přikývl. Potom si taky něco objednal a oba jejich mobily zůstaly ležet na stole. André se zahleděl na Kaie, ale ten se díval ven na město, a tak André odvrátil pohled stejným směrem. Už od toho pozvání se snažil tvářit, jako by to byla jen běžná vycházka do města. Jenže to napětí, když se ho Kai před školou zeptal, a to všechno... Jsou snad na rande?

André si všímal, jak se Kai celou dobu chová tak opatrně a vypadá více nervózně než obvykle, proto měl takový pocit... jenže sám nic podobného vyjádřit nedokázal. André uměl skvěle lhát a uměl taky předstírat - jen díky tomu se dostal až tam, kde je teď. Jenže v tuhle chvíli chtěl být upřímný, ale místo toho se opět stavěl za svou masku. Štvalo ho to. Neměl prostě vůbec žádné zkušenosti s randěním. Vždyť ani nepřemýšlel o tom, že by někdy někoho pozval, natož aby někdo pozval jeho! Tedy... nepřemýšlel nad ničím takovým do té doby, než potkal Kaie.

Kai najednou zvedl pohled k Andrému. „Jak to vůbec máš ty?“

„Co?“

„No... jestli jsi třeba někdy s někým chodil. Nebo chodíš?“ zeptal se opatrným tónem.