Enemy roommates [1]

27. Živě

Kai unaveně dosedl na židli ve svém pokoji. Ani nebyl tak unavený fyzicky... ale připadal si, jako by ho vyčerpaly vlastní myšlenky.

Otevřel si na stole notebook. Za okny už se stmívalo, ale neobtěžoval se se zapínáním světla. Všiml si, že mu přišla zpráva, a tak ji rozklikl.

Byla z informačního oddělení Anti-X. Někdo už stihl prohledat informace o tom arabovi, který včera způsobil distrakci, aby Red-Eye unikl. Když si Kai pročetl spis, zjistil, že ani tenhle muž nemá ve Facinora City pořádné občanství, takže ho nemůžou identifikovat. Byl však na mnoha záznamech. Většinou kupoval elektroniku, nebo naopak nejakou prodával. Také součástky k motorkám a motoletům - nejspíš se v tom vyznal. Používal několik jmen, a tak nebylo jisté, jestli je nějaké z nich vůbec jeho. Několikrát však místo svého prvního jména použil zkratku F, a tak ho podle toho zařadili do databáze Anti-X. Teď to byl Pan F.

Kai projížděl záznamy a seřazoval místa, na kterých se objevoval nejvíce. Nakonec je skrouhl na pět nejčastějších. Na ty se zajde podívat a zkusí štěstí, jestli F potká. Pokud se mu podaří vypátrat více, určitě se opět dostane k Red-Eyovi.

„Už jsem byl tak blízko..." zamumlal si pro sebe.

Dokonce chtěl strhnout jeho šátek a kapuci, ale v tom chaosu se na to rychle zapomnělo. Začínal se však bát. Co když mu masku strhne a tvář pod ní v Kaiovi něco změní? Byla to sice hloupá představa, ale Kai věděl, že lovit zločince s maskou je snadné. Ale uvědomit si, že se pod ní skrývá opravdový člověk s celou svou minulostí, různými známostmi a prožitky obyčejného života...

„Je to jen mutant," přemlouval Kai sám sebe. „Mutant a zločinec. A nejspíš i nelegální imigrant. Je to má povinnost." Zamyšleně se podíval na svou zjizvenou dlaň. „A možná i pomsta."

...

André ve středu konečně dostal od doktorů pořádné informace. Pošlou ho domů zítra, ale chodit by měl úplně minimálně. Na prosbu, ať mu dají uzdravné obvazy, se na něj dívali s lehkou nedůvěrou.

„Opravdu to tolik potřebujete?"

„Musím zpátky do školy. A na brigádu."

„Pár týdnů přece počkáte."

„Prosím."

Doktor si povzdechl. „No dobrá... ale za to si dost připlatíte, to víte."

André přikývl. Věděl, že bude muset použít kradené peníze, aby na tohle měl, ale rozhodl se, že jinak to nejde. Nenáviděl to - být v téhle nemocnici. A nenáviděl, že nemůže mít věci pod kontrolou, když se nemůže pořádně hýbat. Co když se některému z jeho přátel něco stane? Co když bude nutné provést nouzovou akci? Nemohl riskovat, že nebude schopný běhu.

Když doktor odešel, André zůstal ležet na místě a díval se na televizi, která v nemocničním pokoji jela od rána do večera. Andrého spíš štvala. Měl štěstí, že z krve šlo zjistit, že je někdo mutant, pouze pokud ji otestovali speciálním způsobem. Byl tedy v nemocnici relativně v bezpečí, ale stejně by tu raději nebyl.

Jeden z dalších pacientů v pokoji naštvaně zamručel. „To je taková hovadina," byl jeho komentář ke starému westernovému filmu, na který se zrovna dívali. Místo toho pustil noviny.

André se odvrátil od televize a otočil se na bok. Tyhle žvásty nepotřeboval poslouchat. Nechtěl poslouchat něco, co se ho týkalo, i když jen vzdáleně. Noviny byly přeplněné bludnými informacemi o mutantech a různými pověrami. Ale falešně se mluvilo o všem. Obzvlášť o senátu, který v novinách získával až podezřele mnoho chvály.