Enemy roommates [1]

17. Čaj

Skupina vedená Mackenzie se proplétala městským podzemím. Cesta několika spoji metra je nakonec zavedla až na skoro poslední stanici, která nebyla daleko od jejich domova.

André šel tiše na konci skupiny. Při východu z metra si opět natáhl kapuci na hlavu a ostražitě sledoval okolí. Na špinavé ulici poblikávalo jedno světlo a to další svítilo až v dálce. Podél cesty spalo pár lidí bez domova, ale jinak tu bylo ticho a prázdno. Jen někde z dálky se ozývalo štěkání zavřeného psa.

„Vítejte z jedné špatné reality do druhé,“ řekl André s lehce úšklebným tónem.

„Žila jsem na podobném místě,“ řekla tiše Nola.

Doktor Kociba se však podivil. „Vy nemáte nějakou základnu, odkud plánujete všechny mise? Dávalo by smysl, kdybyste měli skryté sídlo ve středu města...“

„Jsme vyvrhelové,“ řekla mrzutě Mackenzie. Ohlédla se na Andrého. „Někteří od narození...“ potom se obrátila zpátky na cestu před sebe, „někteří kvůli okolnostem, které je vytrhly z poměrně pohodlného života.“ Odmlčela se. „Vítejte do klubu.“

„A... co s námi bude teď?“ ptala se tiše Nola.

Mac zastavila u dveří, které byly vstupem do úzkého dvoupatrového domku. „Teď? Pomůžeme vám zajistit cestu pryč z města a budete muset začít nový život jinde. Nebo budete muset najít někoho, kdo by vám dokázal zfalšovat nové doklady, ale nevím, jestli má vůbec cenu ve Facinora City zůstávat.“ Sáhla na kliku. „Pokud se necháte chytit... jste zpátky v laboratoři.“ Vešla jako první dovnitř a pustila hosty za sebou.

Mackenzie zamířila do kuchyně, aby všem připravila čerstvý čaj. André se mezitím zmocnil jejího batohu a začal třídit věci. Také si potřeboval sbalit svůj kostým, aby si ho s sebou mohl vzít zpátky na koleje.

Z malé místnosti vykoukla hlava s šedivými vlasy. Paní Beckerová zjevně nespala. Doktor Kociba se ihned podíval jejím směrem. Všiml si jejího ošetřeného zranění na noze.

Nola se mezitím opřela o trám kuchyňských dveří. Zamyšleně se dívala na Mac.

Blondýnka se pousmála. „Opět mi čteš myšlenky?“

Nola sklopila pohled. „Opravdu odsud musíme odejít?“

„No... Lepší možnost tu asi není.“

Nola však odhodlaně pozvedla hlavu. „Chci se k vám přidat.“

Z chodby se ozvalo zapraskání elektřiny. Nola se tam rychle otočila, ale spatřila jen Andrého, jak mu ještě vyhasínají jiskry v očích.

„V žádném případě,“ řekl chladným tónem.

I Mac vyhlédla z kuchyně. „Mimochodem... po dnešní misi jsi nějak tichý. Vyhráli jsme, ale... Je všechno v pohodě?“

André se zarazil. Před očima mu proběhl pohled na zraněného agenta, jehož podoba s Kaiem byla identická. Na jeho pistoli, která předtím mířila přímo na Andrého, a na výraz v očích, když si myslel, že ho André svými blesky zabije.

André zavrtěl hlavou, aby ty vzpomínky teď zahnal. „Ale nic. Jen jsem... unavený.“

Nola na něj však ulpěla pohledem.

Do chodby se vrátil doktor Kociba spolu s paní Beckerovou, jejíž noha teď byla skoro zahojená. Přišel blíže k Andrému a naklonil se k jeho rameni.

„H-hej,“ André s nejistým úsměvem uhnul, „co to děláte?“

„Nestihl jsem vaše rány zcela uzdravit.“