Enemy roommates [1]

10. Symbol

André se vydal do malé společenské místnosti, která se propojovala jak s chodbou, tak s kuchyní. Sedl si na rozvrzanou židli a neochotně vyhrnul nohavici.

„No samozřejmě,“ řekla naštvaně Mackenzie a hodila si culík vlasů na záda. Sehnula se k Andrému, aby se na jeho zranění podívala zblízka. Pomalu začala odhrnovat krvavé obvazy. „Teda, když jsi mi před rokem nabídl, že spolu můžeme bydlet, nečekala jsem, že ti každou chvíli budu muset zašívat řezný i střelný rány, vytahovat ti rozbité sklo z kůže a kdo ví, co ještě...“

André se ušklíbl. „Vždyť to nemusíš dělat... Au!“

„A budeš si to dělat sám, jako dříve?“ Zavrtěla hlavou. „Dobře víš, jak to dopadlo. Samý nechutný jizvy.“

André už radši jen mlčel. Před Mackenzie to přiznat nemohl, ale na své jizvy byl hrdý. Byly to památky na boje, kterými si prošel, a známky risku, který hodlal podstoupit pokaždé, co se vydal na nějakou novou akci. Připadal si jako ta postava z knížky, kterou mu máma předčítala kdysi dávno. Robin Hood, tak se jmenoval. Kradl bohatým a daroval chudým. Ale André věděl, že to tak jednoduché v realitě není.

Krást musel opatrně, protože se často mohlo stát, že vinu ponesou právě ti málo placení zaměstnanci firem. Proto častěji kradl informace, které vyměňoval za peníze, a až ty peníze dával lidem, kteří je potřebovali. Lidem ze špinavých ulic Facinora City, které ti bohatí přehlíželi. A zároveň kradl informace, které mohly pomoci mutantům.

Takovým, jako byl on.

Mackenzie nespokojeně mlaskla. „Asi zas budu muset použít ten zázračný obvaz.“

André se ušklíbl. „Nic není zazračné.“

Mackenzie ho probodla pohledem. „Vážně zázračné by bylo, kdybys aspoň na chvíli neměl debilní poznámky.“ Postavila se. „Už víš, jak to chodí. Nesmíš to z nohy sundat alespoň 24 hodin a za tu dobu se ti rána zacelí a částečně zahojí. Ale pak si musíš dávat bacha na tu kůži, ať se ti neroztrhá nebo nezačne hnisat a nepřijdeš o celou nohu.“

„Jasný.“

Mac s povzdechem odešla ke skříni, kde měla všechny zdravotnické pomůcky a vytáhla něco, co vypadalo jako pruh tlusté látky sešitý tak, aby se dal nasadit na jakoukoliv končetinu. Měl v sobě zabudované malé zařízení, které zapojila přes drát do nabíječky. Chtělo to aspoň pár minut.

André mezitím poklepával prsty o své stehno a znuděně se rozhlížel kolem. Cítil na sobě ostrý pohled své blonďaté spolubydlící.

Mackenzie konečně promluvila. „Přemýšlela jsem nad tím, co jsi tehdy říkal.“

André k ní zvedl nejistý pohled. „Říkal jsem spoustu věcí...“

„Že bych se k tobě měla přidat.“

„Ou.“ Na chvíli odvrátil hlavu. „A přidáš se?“

Mackenzie se nespokojeně poškrábala na zátylku. „Nedávno jsem si našla o něco stabilnější práci v kavárně a konečně jsem začala vydělávat normální peníze. Do toho mi každou chvíli svěříš do péče nějakého mutanta, kterého jsi zachránil kdo ví kde.“ Probodla ho pohledem. „Ale ať tě přemlouvám, jak jen chci, stejně se zase brzy vrhneš do nějakého nebezpečí. Dostal ses na školu a sliboval jsi mi, že najdeš jiný, nejlépe zákonný způsob, jak mutantům pomáhat. Ale už jsi na škole několik dní... a s těmi svými akcemi jsi stále nepřestal.“

„Co říct?“ André se s povzdechem opřel o opěradlo rozviklané židle a roztáhl ruce. „Jsem ve svém oboru něco jako legenda.“

Mackenzie se však stále mračila.