Enemy roommates [1]

41. Rozum

Ještě nějakou dobu to trvalo, než se policie nebála vejít i dovnitř potemnělých prostorů a než konečně našli na zemi Kaie, který už si začínal myslet, že se tam unudí k smrti. Když mu konečně sundali jeho vlastní pouta, rychle se postavil a mrzutě si přejel po bolavých zápěstích.

„Jste v pořádku?" ptal se jeden z policistů.

Kai jen otráveně zamručel. „Nic mi není." Vydal se ven, kde se stavěli na nohy i ostatní agenti. Jak už bylo zvykem, jejich zranění se lišila, ale nikdo na tom nebyl smrtelně vážně.

Kai se společně s nimi vydal do Anti-X, aby se se zprávou o misi nemusel trápit později. Rychle si to odbil a potom konečně zamířil zpátky na koleje.

...

Když vešel do pokoje, dveře od Andrého pokoje byly otevřené, a tak Kai zvědavě nahlédl dovnitř.

André s úsměvem zvedl hlavu. „Nazdar Kaii."

„Ahoj." Kai si všiml, že má na mobilu puštěné nějaké video. „Co to sleduješ?"

„Zprávy."

Kai se vydal blíže. Na malé obrazovce viděl reportérku, jak stála před budovami laboratoří, které už osvětlovaly policejní reflektory. Kameraman dostal skvělé záběry na všechny nápisy, které mutanti na bílé zdi barevně nasprejovali.

MUTANTI JSOU TAKY LIDÉ!

ŽIJ A NECH ŽÍT

NEPATŘÍME DO LABORATOŘE

PRAVÍ ZLOČINCI JSOU V SENÁTU

... a podobné vzkazy.

André se uchechtl. „Lidé je označují za zločince, ale chovají se spíš jako mladiství výtržníci, co?" I přes svůj odlehčený tón pozorně sledoval Kaiovu reakci.

„I tak to jsou zločinci."

André si povzdechl a vypnul mobil, a tak se vypnul i zvuk. „Vždyť ani nikoho nezabili."

„O to nejde."

„A o co teda?"

Kai se zamračil. „Jsou to mutanti a jsou nebezpeční. Teď jen předstírají, že s Anti-X hrají nějakou hru... ale celé město dobře ví, že mnozí z nich mají schopnosti, které můžou zabíjet."

„Každý člověk má možnost zabíjet, schopnosti či ne!" André se postavil proti Kaiovi. „Vážně nechápu, proč je to pro tebe tak složité pochopit."

Kai ho probodl pohledem. „Ty nevíš, co všechno jsem musel v An... co všechno jsem musel v Arše podstoupit. Za tu dobu, co mám práci ostrahy."

„Ne, to nevím, protože jsi mi o tom nikdy pořádně nic neřekl," vyčítal mu André hrubým tónem.

„A co jsi mi o sobě řekl ty, hm?"

André nedokázal nadále odolávat jeho vyčítavému výrazu, a tak sklopil pohled.

„Vidíš," dodal Kai tiše. Potom si povzdechl. „Skoro nic o sobě nevíme."

„Víme to důležité," pokusil se o nadějný tón André.

„To důležité?"

„Vím, že je tvá oblíbená písnička Duvet."

Kai svraštil obočí. „To nic neznamená."

„A vyznáš se v dobrých restauracích. Záleží ti na ostatních, i když se nesnažíš chovat přátelsky. Taky vím, že se trápíš nad svou prací, protože ti na ní záleží. Záleží ti i na výsledcích ve škole, celkově ti záleží na tom, jak tě lidé vidí a co si o tobě myslí, i když předstíráš, jak jsou ti lidé ukradení."